Cesta k celistvosti ve mně – 3. část: Závěr a začátek v jednom. Přijímání nepřijatelného

Tak nějak nevím.

Možná tohle bude poslední článek, který napíšu, možná ne. Protože momentálně, nebo spíš bych měla říct v této fázi vývoje mé cesty k celistvosti ve mně, mi už jaksi docházejí slova…

Není čemu se divit.

Přijde mi všechno čím dál těžší a bezvýchodnější, pro nějaký posun jsem vyzkoušela "věci", které jsem do této doby ještě nikdy nezkusila, i věci, které zkouším pořád a nějakou dobu do určité míry i jakž takž fungovaly, resp. přinášely mi určitou úlevu. Prášky pro zklidnění emocí bouřících se v potlačené hloubce těla i mysli už víc brát nemá smysl. Dospěla jsem k závěru, že bych jenom musela stále navyšovat jejich dávku, brát je čím dál častěji, což by pochopitelně zákonitě vedlo k jedinému absolutně kontraproduktivnímu závěru: jednak by jejich účinnost stále dál a rychleji klesala, ale co je mnohem horší, stala bych se na nich závislá fyzicky. Tělo by je vyžadovalo, jinak by se začaly objevovat abstinenční příznaky, což by znamenalo bumerangový návrat k strašným stavům nevolnosti, jež jsem prvotně zažívala čistě z "psychických příčin". To znamená, že cesta do pekla by se jedině stále více upevnila, a nejsem si jistá, zda bych měla sílu stavět se nějakým konstruktivním způsobem k nastalé situaci.

Psychika mysli je ovšem totálně šílená záležitost.

Takže jsem sáhla dokonce i k něčemu, co mi v minulosti nejenom nic nedávalo, ale velmi to ubližovalo mému tělu: k alkoholu.

Možná v tom byla skrytá i určitá touha po sebedestrukci vedoucí nakonec k "nebytí", nebo přece jenom na nějaké úrovni jsem samu sebe přesvědčila, že alkohol je "nejlepší a nejdostupnější anxiolytikum", tak proč tělo nepřimět k jeho přijímání. Prostě se stalo, že po velmi krátké(!!!) době už ani půl flašky vodky se mnou ani nehlo. Nic. Vůbec nic. Žádná úleva, ale ani žádná opilost. Ostatně opilosti ve známém modu projevů jsem nedosáhla nikdy v životě. Prostě to nešlo. Upadala jsem naopak do ještě hlubší deprese a emoční bolesti, protože "ve víně je pravda" a ta jakožto urputně potlačovaná působila strašné emoční utrpení. Nebo jiná varianta, nedostala jsem do sebe už ani hlt, protože byl spálen všechen hořčík a udělalo se mi zle od srdce, případně se mi to pití už tak hnusilo, že jsem prostě nemohla do sebe dostat už ani kapku, nebo – jako v tomto vyvrcholujícím případě – jsem byla nucena usoudit, že ani tohle nikam nevede. Akorát je to vstupenka do další možné závislosti. Děkuji, nechci!

Navíc čím silnější osobnost (tedy ego), tím větší potenciál. Bohužel, každý energetický potenciál má dvě strany… Silná osobnost může člověka vynést k velkým úspěchům ve vnějším "světě" (ve společnosti), ovšem její energie si nevybírají polaritu podle chtění myšlenkových vzorců nastavených přáními rodičů, kterýmžto pádem i jednotlivce samého. Osobní vůle a přání v určité fázi vývoje člověka začnou narážet na "vrchovatost" poháru boje protikladů v systému (jedince) a začne se ke slovu hlásit potřeba nejvyššího vyrovnání, návratu k čistotě, tedy k jednotě všech energií, k prapůvodní lásce ke Skutečnosti v její Podstatě.

Tehdy se začne "všechno staré hroutit". Člověk je čím dál víc konfrontován s osobní bezmocí vůči Skutečnosti. Je po něm (životem) vyžadováno, aby ustoupil ze svého velikášského předpokladu, že svůj osud má nějakým způsobem ve svých rukách a může jej tedy ovlivňovat směrem, kterým sám chce. Booožíčku…. Jak dlouho jsem já sama proklamovala tuto tezi… Ve své beraní letoře, která (když cítí, že konečně narazila na zlatou žílu) jde za svým cílem jako honicí pes, jako zlatokop a zároveň buldozer, který bez kompromisů boří všechny překážky, jsem se chopila povelu duše. Bytostně přesvědčená a hojně podporovaná nejrůznějšími ezoterickými směry i životními příběhy lidí, kteří se nějakým způsobem v průběhu života "vypracovali" nebo "jen" dostali ke svým dosud skrytým schopnostem, že "to je přesně to", co může jako už jediné nevyzkoušené a cítěné jako potenciál v sobě naplnit mou prázdnotu. Tím spíš, že v dnešní době již existuje určitá uvolněnost, která dovoluje projevu takových schopností. Ba co víc, tyto schopnosti jsou stále více žádány a vyhledávány zoufalými lidmi, kteří dosud žijí v představě, že jim někdo může prozradit jejich budoucnost, že je může definitivně vyléčit, že je může zachránit z bezmoci, v níž se topí jak oni, tak zdravotnický nebo psychologický systém pomoci.

K ničemu takovému jsem se však nedopracovala. Frustrace z tolika let snahy a (zdánlivě) marné vnitřní práce se jenom prohlubovala.

A víte co je úplně, ale úplně nejšílenější??? Naprosto přesně vím, v čem je problém a co je potřeba "dělat", jakým způsobem je nutné se k situaci stavět. Moje mysl je už natolik "zpracovaná" a sjednocená s Myslí celku, že je ochotná, ba dokonce plně souhlasí se všemi vhledy, které mi přichází ve formě myšlenkových informací. Mohla bych školit druhé, mohla bych psát do aleluja o "tom, jak to funguje", ale k ničemu by to nevedlo. Maximálně bych se mohla "vypracovat" na nějakého fanatického vůdce skupiny lidí, které bych nejspíš byla schopná úplně zblbnout silnou energií vlastního přesvědčení o "pravdě", kterou hlásám. Proč si to myslím? Protože z životních devítek (numerologický součet čísel v datu mého narození je 9) podle knihy (až dech vyrážející tím, jak každá informace sedí) Dana Millmana Čísla života, se v negativním vyjádření stávají nejlepší fanatici, v pozitivním pak nejlepší vůdci*. Jediným štěstím je zřejmě skutečnost, že "přepych takovéto zkušenosti" si nemám čas ani sílu v tomto životě dovolit. Respektive – není mi to dovoleno vyšší mocí. Fanatismus, protože jsem sama podlehla jeho drtivé manipulaci, bytostně nesnáším a nejsem prostě schopná takovou sílu ve mně využít k tomu, abych stejným způsobem ničila druhé. Až přespříliš dobře vím, jak strašně bolestivé a celkově destrukční následky to přináší…

Tlak se celá ta léta, co se snažím propracovat k celistvosti ve mně, neustále jenom zvyšuje. Čím větší uvědomění souvislostí, tím silnější působení sil ega, které je naprogramované k poslušnosti a strachu, ale – což vnímám jako odvrácenou stranu této energie – tím pádem k o to větší touze po moci. Jedině člověk mocný může uspět. Kdo není mocný, je totiž ne-mocný, ohrožený, protože slabý, stále ustupující tlakům, které jej vyčerpávají a následkem takového pnutí také dříve či později nemocný na těle či duši nebo obojím.

Neustále vnímám rezonanci s vyjádřením k síle Jedlého kaštanu (Bachovy květové esence, mimochodem taky na mě nepůsobí tak, jak bych si představovala nebo tak, jak se o jejich účinku mluví), jak o něm píše Mechthild Sheffer v knize Bachova květová terapie:

"Jedlý kaštan je spojen s principem vykoupení. V negativním stavu se člověk dostane do bodu, kdy je přesvědčen, že již nemá žádnou naději na pomoc.

Bach napsal o jedlém kaštanu: "Květ je dobrý pro mučivý vnitřní stav, ve kterém se zdá být ohrožena existence samotné duše, pro beznadějné zoufalství těch, kteří se domnívají, že dosáhli nejvyšší hranice své zátěže."

S pohledem na intenzitu utrpení je to skutečně jeden z nejtěžších negativních stavů duše. Ale ani ten se navenek neprojevuje tak dramaticky, jak je uvedeno, ale odehrává se často v lidském nitru, takže postiženému zůstane v podvědomí.

Negativní stav tohoto stavu je moment, v němž osobnost stojí docela sama, tak říkajíc zády ke zdi, moment, v němž se cítí dokonale bezmocná a nechráněná jako ptáče vypadlé z hnízda. Visí mezi nebem a zemí v ničem, jako parašutista, který se ve vzduchu bezvýsledně snaží otevřít padák. Člověk bojoval, nestěžoval si a odhodlaně doufal, ale teď je u konce a stojí s prázdnýma rukama. Neexistuje žádné včera ani zítra, jen dokonalá prázdnota a zoufalá přítomnost. Je si vědom toho, že je otázkou pouhých hodin, než bouřlivý příval protrhne hráz.

Tento negativní stav je hodina pravdy, nejsilnější konfrontace člověka se sebou samým a zároveň poslední (mylný) pokus zabarikádovat a ubránit se před rozhodující vnitřní změnou. Je to noc, bez níž by nenastal den.

Zdá se, že intenzita utrpení přesahuje lidské chápání, hranice zatížitelnosti jsou posouvány do nejzazších mezí. Děje se tak proto, aby mohly být protrženy všechny staré fixní struktury osobnosti, aby se jich osobnost mohla vzdát, a tím vytvořila prostor pro nové dimenze vědomí.

…

Člověk zjistí, co znamená být sám a pochopí, že pouze totálním krokem zpět, tím, že je odkázán jen na sebe, se uvolní cesta do jiné roviny vědomí nebo k Bohu. Pozná, že mu bude vše vzato, protože musí jít s prázdnýma rukama, aby pochopil to nové, co přichází; že se musí celý vzdát, aby mohl být znovuzrozený."**

Takový tlak nemůže vést k ničemu jinému než ke smrti nějakého přesvědčení v mysli nebo ke smrti těla, které třeba ještě předchází nemoc/i.

Jenže ono to má takový "drobný háček"….

Jak už jsem psala, ani zdaleka nestačí ke změně "přesvědčení v mysli". Aby k ní vůbec mohlo dojít, je nutná změna vnitřních energií, jež toto přesvědčení udržují u moci. Někdy proces probíhá od změny v energiích k poznání mentálnímu, jindy (jako třeba u mne) je člověku nejprve "dodáno" informační zázemí, ale to musí být podepřeno patřičnou změnou v emočních energiích, musí dojít k vyrovnání, sjednocení protikladů, tedy k teprve teď skutečně celistvému Poznání. Pokud se tak nestane, může nastat scénář typu "fanatický vůdce sekty"…

Jsem nesmírně emočně silná bytost… Po této stránce si připadám jako atomová elektrárna, která je řízená něčím, co nemám pod kontrolou, ovšem ani zdaleka to není vůle Celku. Je to vůle generačně (výchovou) naprogramovaného ega a jeho představy o tom, co je nutné dělat, aby tělo přežilo.

Stále víc a víc jsem presována do přijímání nepřijatelného: všechno, ale naprosto všechno, co probíhá, je v pořádku. Jediné, co způsobuje utrpení, je odpor vůči čemukoliv, co není v souladu s chtěním mysli ega. Proto je v pořádku i onen boj protikladů, který ve mně pořád zuří a cupuje, trhá a rve mě na kusy, jež tak stále zůstávají "oddělenými jednotlivostmi".

Jak z toho tedy ven?

Bohužel jediná cesta vede právě skrze přijímání nepřijatelného. A pozor, teď se vyjadřuji k fázi vývoje k celistvosti! "Nepřijatelné" totiž existuje pouze v této fázi. "Nepřijatelné" je něco pouze pro ego a jeho mysl. Jakmile se člověk naučí, jakým způsobem pracovat s vnitřními energiemi tak, že se dokáže "stáhnout" pod hladinu rozbouřeného oceánu emočních energií mysli, ocitá se vlastně v závěru a zároveň začátku realizace vlastní celistvosti.

Jak to vypadá v praxi?

Je nutné neustálým posilováním uvědomovaného pozorování sama sebe získat jakousi "rutinu" ve schopnosti "oddělení" vědomí, které je tím pádem schopné nezúčastněně pozorovat cvrkot energií v systému sebe (proto pořád mluvím o vědomé pozornosti, která léčí všechnu bolest světa). Z hloubky neutrální vědomé pozornosti je možné nechávat proběhnout nukleární válku ve vlastním nitru za přímého, a přitom zcela bezpečného pozorování z krytu protiatomového bunkru (všechno má svůj obraz ve hmotě :-), to mě tak baví!!!). A kdyby jenom to!!! Tímto "mechanismem" se momentálně zuřící energie vybije, ukáže, co je zač, je jí dovoleno se plně realizovat, a člověk si uvědomí, čím je tato energie živena, odkud "pochází" její zdroj. Asi jako když balistický expert vystřelí projektil ze zbraně do zkušebního boxu, aby následně mohl přisoudit střelu k hlavni, z níž vyšel. Zákon o zachování energie vyvrací možnost existence něčeho, co nazýváme "perpetum mobile", tedy cosi, co je schopné vytvářet energii (třeba pohybovou), aniž by současně jiná forma energie nebyla dočerpávána. Z toho vyplývá, že když je emoční energii dovoleno se vybít v prostoru neutrální vědomé pozornosti Jednoty protikladů, nedochází k jejímu neustálému "dobíjení" nebo dokonce navyšování myšlenkovým střelivem či dokonce výbušninami. Lidově se tomu říká "nepřilévat olej do ohně".

Teorie je jak vidět velmi jednoduchá a krásně se o ní dá řečnit. To ale neléčí, nevede k trvalé změně natož k vykoupení a znovuzrození. Tu dřinu musí člověk odpracovat jedině vlastními silami. Navíc ještě musí stále přicházet na to, jakým způsobem k jaké energii přistoupit, aby se s ní vůbec do oné neutrální hloubky vědomého pozorovatele dostal. To se učí asi po celou dobu této fáze. Aspoň tedy u mě to tak je. Neustále si připadám jako totální začátečník. S každou další výzvou jde o nový "boj", reps. novou snahu o nalezení "fungujícího" vnitřního stavu vědomí. Jednota totiž není o ničem jiném. Nejde o mentální informace. Jde o VNITŘNÍ STAV ABSOLUTNÍHO PŘIJETÍ.

Tento stav je pak také STAVEM ABSOLUTNÍHO KLIDU A SVOBODY jedince v rámci Celku. Svobody, která neznamená "budu si dělat, co chci", ale "jsem srozuměn/a s tím, co je".

Takže "jedu dál". Žádný začátek, žádná postupová etapa, žádný konec cesty k celistvosti ve mně. Přestože v lineárním čase existence tady na Zemi se vše jako etapová cesta tváří. Existuje jenom přítomnost, která je taková, jaká je, a já ji – pokud chci v sobě klid a mír – mám šanci jedině přijímat v její momentální podobě. Ale..., herdek filek, je to setsakramentsky zadrbaně energeticky náročné… :-D. Ego je stále silné, ve své taktice čím dál zákeřnější a jako dravá šelma cítící se zahnaná do kouta škrábe, kouše, útočí, odmítá se vzdát nějak lehce.

* MILLMAN, Dan. Čísla života: Život, k němuž jste zrozeni. 1.vyd. Praha: Eminent. 2003. 566 s. ISBN 80-7281-146-0

** SCHEFFER, Mechthild. Bachova Květová terapie: Teorie a praxe. Praha: PRAGMA, 1994, 222 s. ISBN 80-85213-55-9 

                                   Předchozí článek – viz tlačítko             

                                    Následující článek – viz tlačítko            

                                    Vytvořeno službou Webnode             

.