Dcera patriarchálního řádu
Opravdu od oné soboty 26. 9. 2023 se věci ve mně rozpohybovaly v podstatě zásadním způsobem. Vhled do problematiky extrémního prožívání propadu do chaosu a zmatenosti, co se to se mnou děje, když situace je stále náročnější a vede mě téměř zpátky do propadu zoufalství s jediným východiskem: sebevraždou ve jménu poslední myslitelné možnosti úniku z tohoto stavu, nabývá podobu stále celistvějšího obrazu. Ne mentálního! Obrazu, jenž je prožívaný na všech úrovních a do maximální momentálně možné hloubky prožitku i uvědomění si souvislostí.
Už mnohokrát jsem tady psala, že proces sebepoznávání - alespoň tedy u mne - probíhá formou jakéhosi sběru kousíčků puzzle, na něž byl roztříštěn mně přirozený způsob života. Přičemž byl současně vytvořen zcela falešný obraz, který mi byl předložen jako jediný správný pohled na život, jež musím žít, abych byla dobrým člověkem. Vlastně ve mně byla vystavěna "kostra" Potěmkinovy vesnice, kterou jsem pak už jen dostavovala do naplnění představy správné ženy současné společnosti. Ve chvíli, kdy se tyto kousíčky skládanky vyjevují ve formě vhledů do hlubších souvislostí, však stále ještě není jasné, jak vlastně má celý obraz vypadat. Je to stejné, jako když skládáte puzzle o několika tisících kouscích a zatím se vám daří dávat dohromady jen izolované ostrůvky dílků, které do sebe svým tvarem zapadají. Také ještě nevidíte, co z toho vlastně nakonec bude v celkovém pohledu. Jste si ovšem naprosto jisti, že postupujete správně, protože ty kousíčky do sebe naprosto přesně a perfektně zapadají.
Tak, jako v budoucím obrazu poskládaného puzzle je jeho výsledný zjev již dopředu daný, je tedy na původní úrovni zcela jasné, jak bude ve výsledku vypadat, protože nejdříve existoval celek, který byl následně rozřezán na částečky, aby byl ten, kdo o to má zájem, mohl celek obrazu opět pro sebe vytvořit, je i v člověku již vlastně jaksi "předem dané", k čemu se má dopracovat. Říkáme tomu životní úkol. Obrovský úkol pro nevědomého člověka je však pro "inteligenci, jíž nazýváme Bohem" stejnou hrou, jako pro nás skládání puzzle. Žádný stres. Bohu je přece jasné, že obraz už existuje. Pro člověka, před kterým leží hromada několika tisíc kousků se současnou představou, že je bude skládat třeba i několik desetiletí (nebo celý život), přičemž uspokojení z nějakého výsledku, kterým se už může pochlubit navenek, je v nedohlednu, to může vyvolat, když ne okamžitou rezignaci ("No tak na to se můžu vykašlat! Mně stačí ten fejkový obraz, nepotřebuju originál."), tak alespoň velký stres. Bohužel s výhledem na fakt, že se tohoto stresu hned tak nezbaví…
Pro opravdového bytostného hráče, který je ochoten obětovat cokoliv, jenom aby se dopracoval k originálu, jde naopak o adrenalinovou výzvu. Nemůže si pomoct. Ví jediné: nenajde klid, dokud nedosáhne cíle. Jde totiž svým způsobem o potvrzení jeho vlastní hodnoty a schopností poprat se s náročným zadáním. V případě spirituálního puzzle ovšem jde ještě o víc. Tady končí veškerá sranda. "Hráč" totiž jede o vlastní život. A to ani zdaleka ne jen tento konkrétní, stávající. Způsob, jakým se popasuje s výzvou, je současně energií toho, co si odnese do další existence.
Už v pátek, kdy jsem psala předchozí článek, jsem byla vystavena další zkoušce. Před ní jsem zde zmiňovala, že jediné, co by mi mohlo udělat vážný problém v rozhodování, zda jít do nemocnice nebo ne, by byl případný strach manžela o naši budoucnost po finanční stránce. Pokud by on nesouhlasil, nevím, jestli bych v sobě našla sílu mu odporovat, protože s ním žiju a vnímám tak jeho energie úplně stejně bytostně jako on ty mé. Neuvědomila jsem si však, že je zde ještě někdo, na jehož klidu mi emočně obrovsky záleží: dcery.
Ten den k nám měla s vnoučaty přijet do sobotního večera starší dcera. Když jsme spolu komunikovaly po Viberu ohledně jejich příjezdu, zmínila jsem se i o mém rozhodnutí nejít do nemocnice a tím pádem ani zkoušet žádat o invalidní důchod, protože by to pro mě byl zbytečný a bezvýsledný, šílený stres. Odmítnutí, jehož pravděpodobnost by se nejspíš vyhoupla na téměř jistotu, by se mnou zacloumalo v základech, protože – zase vidím, že "oni mi to nedovolí"… (mít možnost být sama sebou, abych mohla najít práci, která zruší nutnost "obírat" stát).
Nastalo "ticho". Odmlčení. Žádná reakce.
Po nějaké době jsem to nevydržela a zeptala se, jestli se na mě kvůli tomu zlobí.
Její odpověď mi poněkud vyrazila dech: "Spíš ochromena hrůzou…"
"Proooč?", zněla moje další otázka.
"No to je jasný proč, ne? Protože jsi bez příjmu, a kdyby se něco stalo s tatinem, tak nevíme, co s tebou bude..? :-oooo"
Pochopitelně… je to moje dcera, jede v tom samém strachu, jako já. Naštěstí se mně podařilo jí celou situaci podat tak, aby jí to umožnilo podívat se na ni spirituálním pohledem, protože i pro ni je zásadní oporou. Nakonec tedy došla k velmi dospělému náhledu: "Na druhou stranu jsou příběhy různý, takže já nevím, co je správně, ale je jasný, že ze mě mluví jen můj vlastní strach :(." "Ok mam, já ti rozhodně nic vyčítat nebudu, asi jsem pro to, abysme se hlavně měli rádi tady a teď ne?"
Spadl mi další kámen ze srdce :-).
Jenže v sobotu večer, po jejich odjezdu, kdy jsem zůstala zase sama se sebou, se ve mně znovu vynořila neidentifikovaná úzkost a silný neklid. Když jsem si šla pak v noci už lehnout, zkusila jsem se do toho pocitu ponořit. Okamžitě jsem si uvědomila, že tohle je tedy fakt výživná energie… Jde totiž přesně o ten pocit, který, kdykoliv se zkusil vynořit v předchozích letech (desetiletích), byl naprosto neprůchozí. Vždycky jsem cítila, že tudy prostě v danou chvíli nemám nejmenší šanci projít. A nejen to. Nešlo mi se tím vůbec jakkoliv zabývat. Tentokrát jsem ale cítila, že stojím na pokraji něčeho, do čeho sbírám odvahu vejít.
Dnes při dopolední vnitřní práci se mi vše otevřelo. Seskládala se další dílčí oblast celkového obrazu. V meditaci jsem si uvědomila, jak silně na mě včera zapůsobila slova z knihy Sestup k bohyni*: "Přichází na pohřeb sebe samé a připravuje se na něj." V této chvíli jsem cítila "jenom" silnou rezonanci a ukáplo pár slz.
Teprve dnes, když jsem opět byla v meditaci poňouknuta k návratu k přečtení si dané citace a toho, co kolem ní autorka píše více, otevřela se celá hloubka emocí pochopení, že to, co jsem dosud vnímala jako nutnost více méně na mentální úrovni, je mojí nejcelistvější pravdou. Vyvalila se teď už ucelená bolest s přijetím faktu. Už dříve jsem takové vhledy měla a velmi silně na mě emočně působily. Ale stále to byly "jenom moje osobní dohady", kterým jsem se zdráhala naplno uvěřit, přestože síla, kterou byly provázeny, mluvila zcela jasně. Moje velmi blízká přítelkyně tomu, co se ve mně odehrálo dnes po přečtení daných pasáží, říká "dostat razítko" na něco, co pochází dosud "jenom" z vlastního cítění, od "někoho, kdo tomu rozumí". Bohužel, daná skutečnost odhaluje naši neustálou vnitřní nejistotu, zda se opravdu můžeme spolehnout čistě na své vlastní pocity a vnímání něčeho, co je mužskou částí našich já (animem) pořád značně popíráno.
Když jsem tedy četla následující slova, všechno, co jsem do určité míry už jaksi vnímala sama od sebe, že se děje, se ve mně poskládalo v neprůstřelnou jistotu.
Následují úryvky; částečně jde o citace – viz kurzíva, které ovšem v zájmu zestručnění a vypíchnutí nejvíce vysvětlujícího, neuvádím v plné formě. V podstatě uvádím to, co jsem si v knize sama barevně podtrhla. Protože ale je nutné dát vše do souvislých vět, nejde o naprosto přesné, doslovné citace, které mne tak oslovily:
Kapitola Sestup, oběť, proměna
"Sestup je v jungiánské literatuře běžným motivem." (tento proces se týká stejnou měrou – i když v jiném smyslu – žen i mužů)
"Nejobtížnější a nejbolestnější jsou sestupy do oněch primitivních, úroborických hlubin, v nichž bychom se úplně rozkládaly. Někdy je zapotřebí absolvovat některé z méně náročných výprav, abychom se zbavily zábran, načerpaly energii a odvážily se sejít do oné děsivé propasti našich prvotních traumat a mohly pracovat na psychosomatické rovině bazální křivdy."
Tak tohle podepisuji vlastní letitou zkušeností. Bez této přípravy bych se nikdy neodvážila dostat se do stavu, který zažívám letos.
"V důsledku těchto hlubinných sestupů dochází k radikálnímu přestrukturování a přetvoření vědomé osobnosti. Avšak podobně jako šamanova nebo Inannina pouť v sobě tyto sestupy skrývají velké nebezpečí." (podle autorky, která je sama terapeutkou, hrozí, že pacient do psychotických stavů) "Veškeré sestupy otevírají bránu k neprobádaným úrovním vědomí a mohou obohatit náš život. Při všech musíme trpět. Všechny pro nás mohou být iniciačním rituálem. Meditace, snění i aktivní imaginace – to všechno jsou brány do hlubin. Stejně tak deprese, záchvaty úzkosti a stavy navozené halucinogenními látkami."
Dále autorka přináší svůj vlastní pohled na důvod, proč Inanna sestupuje do podsvětí: "Vědci si lámou hlavu, z jakého důvodu Inanna do podsvětí sestoupila." … Podle jejího názoru musí Inanna pohlédnout na potlačený stín nebeských "božských otců", kteří nejsou jen obdivuhodní a dokonalí. "… tímto stínem je divoká zuřivost, surová chtivost a síla, sadistická, tyranská krutost a démonické zastrašování. Tento tvrdohlavý, tvrdošíjný a defenzivní stín nebeských bohů je reálným rysem patriarchálního systému a jeho ideálů, které pošlapávají ženství a snaží se v životě prosazovat sebe sama, řítíce se kupředu bez ohledu na to, dupou-li po hravé citlivosti a empatickém vztahu.
Inanna sestupuje, aby se s tímto archetypickým podsvětním stínem setkala tváří v tvář."
…
"Z psychologického hlediska je smrt nebeského býka** pro moderní ženu symbolem zániku síly, která udržovala a živila její komplex animus-já." … "Dávný otcovský princip je oslaben a s ním také ideály a imperativy patriarchálního anima sloužícího "dcerám otcovým" za základ identity."
Následuje sen jedné pacientky, která v něm svého otce viděla jako inkvizitora a byla schopna rozeznat archetypický stín za křesťanskými ctnostmi, jež jí vštípil. Vida, jak tohle koresponduje s mou vlastní vizí "inkvizice"!!!
"Oni upalovali ženy", vzrušeně a užasle popisovala svůj sen. Poprvé ji napadlo, že patriarchální ideály jsou kruté a že jsou nepřátelské vůči ženství i vůči ní samé."
Tady pro vysvětlení bychom si asi měli uvědomit, že autorka je Američanka a její pacienti tudíž pochází z poměrů, které nebyly tak krutě vystaveny inkvizičním procesům, jaké probíhaly zde v Evropě. Pro evropskou ženu tedy toto odhalení není vlastně ničím překvapivým, protože v našich podmínkách je kolektivní nevědomí doslova přesycené energiemi násilí tohoto stínu.
"Když si dcera patriarchálního řádu uvědomí, jak jsou ony koncepty a ctnosti, kterými až doposud žila, zmatené a vzdálené její přirozenosti, může též dojít k tomu, že se od nich začne odpoutávat a pozorovat je jasným, objektivním okem bohyně Ereškigaly."
Jiná žena, když si uvědomila, že tyto koncepty nemají s její osobností nic společného, …"nicméně zažívala opravdový pocit ztráty a oplakávala zánik identity, která jí dlouhou dobu byla smyslem života. Tento smysl nebyl ukotven v realitě, zdálo se jí však, že na iluzorní podstatě spočívá celý její život. Ztrátu iluze "dcera otcova" oplakávala jako smrt blízké osoby. Následně (taková žena) upadá do deprese, v níž se musí odpoutat od ideálů, jež znásilnily ženství a oddělily horní svět od dolního. Je nucena vejít do sebe a odevzdat se zármutku ze zániku své někdejší identity. Kráčí tak v Inanniných stopách."
Bože můj… jak toto absolutně přesně vystihuje moje nejhlubší emoce, které jsem dosud bouřlivě oplakávala jen jako jakýsi matný pocit, že jde právě o toto téma. Já jsem je přisuzovala jedné ze svých nejsilnějších vlastností – věrnosti. Když se něčemu "upíšu", protože to (i když, jak se ukázalo, zcela mylně) představuje ideál správného života, který vyžaduje rodina a společnost, nejede přes to vlak. Proto mě stojí tolik let tak obrovskou energii s danou připoutaností pracovat.
Následuje kapitola Inannina smrt – svatba
"Bohyně sestupuje do podsvětí, aby se zúčastnila pohřbu nebeského býka."
To v "překladu" znamená ponoření se do vlastní hlubiny nevědomí (podsvětí).
"Zpočátku se zdá, že chce využít své svůdnosti ke vzkříšení mrtvých, k oživení nebeského býka."
Toto mi objasnilo mou obrovskou touhu po "kontaktu s mrtvými". Obrovsky jsem záviděla všem, kdo "vidí duchy mrtvých" a jsou schopni s nimi komunikovat, převádět je do "světla".
"Přichází však jako "svědkyně" pohřebního rituálu, "nechť se tak stane", jako by věděla, co ji čeká, a vědomě kráčela svému osudu vstříc. Přichází rovněž na pohřeb sebe samé a připravuje se na něj. Může se tudíž otevřít mocnému působení sil dřímajících v podsvětí. (Moje poznámka: přesně tohoto se všichni moji předkové i současníci tak strašně bojí, a proto jsem se naprosto stejně bála i já! Protože tohle je přece normální! Člověk se má zabývat tím, co je tady a teď a nešťourat do prostor, v nichž může přijít velmi lehce k úhoně… - Tak uvažuje "normální" člověk.) "Odvážně se obětuje, tak jako každý zasvěcenec, aby nabyla novou energii a moudrost. … Inanna se poddává rozkladu, aby mohla být znovuzrozena."
Jak už jsem zde psala, knihu jsem koupila a poprvé četla před lety. Tehdy jsem cítila jen obrovskou hlubinnou rezonanci.
Teprve teď ale už i velmi přesně a detailně vím, "o čem je tu vlastně řeč" v plném významu obsahu slov. Ukazuje se mi, že člověk skutečně je schopen porozumět "slovům v textu" pouze do té míry, do jaké je tomu obsahu vystaven ve svém vlastním životě. A nejenom to je podmínkou. Navíc musí mít odvahu, nebo k tomu být okolnostmi donucen stejně jako já, si toto všechno uvědomit přímo na své vlastní konkrétní emočně životní situaci. Ostatně k tomuto další citace z kapitoly Oběť a výměna energie:
"Ačkoliv sestupem do deprese a obětováním svých nedokonalých ideálů a iluzí zajišťujeme výměnu libida podobnou mýtickému rituálu, je to pouť nevyslovitelně bolestná, a může být ještě mučivější, pokud se za svou depresi obviňujeme (moje vlastní poznámka: ejhle, a jsem doma i v příčině vytrvalosti mé deprese…). Jsme nuceny opustit něco, co je nám drahé a co jsme si musely tvrdě vybojovat. A dokonce ani nevíme, zda za svou ztrátu získáme tokovou náhradu, jakou bychom si přály. Oběť může v našem celkovém psychickém systému způsobit změnu energetické rovnováhy tam, kde o to ani nestojíme. Víme jen, že na cestě k obrodě a ke spojení s podsvětními mocnostmi dochází k zániku starých modelů, k rozpadu naší někdejší struktury, která nám do jisté míry vyhovovala, k rozpadu naší zdánlivě celistvé identity. Stěží se takovému rozkladu vystavíme, není-li naše utrpení již beztoho nesnesitelné."
Svou vlastní zkušeností podepisuji každičké slovo…
Teď tedy ještě co, jestli vůbec něco, a kdy z toho všeho vyleze. Nezbývá než čekat dál.
* nebeským býkem je míněn potlačený stín nebeského boha
** PERERA BRINTON, Sylvia. Sestup k bohyni: Iniciační cesta žen. 2.vyd. (v Emitos 1.vyd.), Brno: Emitos, 2014. 143 s. ISBN 978-80-87171-39-4
Předchozí článek – viz tlačítko
Následující článek – viz tlačítko
Vytvořeno službou Webnode
.