Jsem jenom potrhlá, bláznivá ženská???

Skutečně se (že by opravdu tím bleskem?!) ve mně protrhla velká blokáda. Jednak cítím velký příliv vnitřní síly pro další práci, druhak si dovoluji otevřít a přijmout "jako reálné" skutečnosti, o kterých jsem sice četla, protože mě přitahovaly, nakoupila jsem si před lety dokonce celou řadu knih právě o tomto tématu, ale nakonec jsem je ani nepřečetla. Mému mužskému vědomí a rozumu připadaly přece jen až příliš fantasmagorické a "senzační" ve smyslu hledání něčeho, co bude pro lidi tajuplné, a proto si dané knihy koupí… Co na tom, že "ženská polovina" mého dualistického já přímo řvala po těchto informacích. Ne z hlediska vědeckého nebo senzacechtivého! Z nějakého nepopsatelně hlubšího důvodu, který jsem jen matně cítila a nebylo zas tak náročné jej tedy potlačit, zahodit jako bezcenný žvást, který mě jenom utvrzuje v mé tendenci neustále se přehrabovat v blbostech, které mě jenom rozrušují a přivádějí do celkové divné nálady, či spíš rozlady až deprese. Ostatně tohle jsem slýchávala jako dítě a dospívající velmi často. Nakonec i v dospělosti od bratra a manžela, který se dokonce pyšní tím, že mě neustále musí stahovat "zpátky na zem". Můj muž to nemyslí špatně! Vidí, jak strašně se trápím, přičemž on, podle jeho vlastních slov, to odnáší se mnou. Protože jsem nikdy netušila, jakým směrem se mám vydat, kde mám hledat, absolvovala jsem spoustu seminářů, podlehla jsem několika manipulativním lidem z oblasti spirituality, vyhodila obrovskou sumu peněz a výsledek žádný. Trápení na pokračování. Vždycky jej musím upozornit, že nic z toho, co jsem absolvovala, nebylo zbytečné a dokonce ani nešlo o "vyhozené" peníze, protože tím vším jsem projít potřebovala, abych zjistila, že tudy cesta nevede. Navíc, což považuji za vysoce přínosné, jsem se musela naučit rozpoznat manipulaci, která se snažila odvést mě od jádra pudla, a hlavně – musela jsem se naučit prokázat odvahu odejít od těchto lidí. Přestože mě strašili, že když od nich odejdu, když opustím jejich ideologii nebo "léčbu", dopadnu tím nejhorším způsobem.

Když je člověk neustále ze všech stran vystaven takové palbě zneuctění ženského cítění, je nesmírně náročné udržet svou vlastní linii a věřit vlastnímu vnitřnímu vedení přesto dál.

Dnes jsem pokročila ve vhledu a uvolnění bolestných emocí v souvislosti s energií textu knihy Sestup k bohyni. Mimochodem… Už celé roky se mi neustále objevuje jeden velmi, ale opravdu velmi tísnivý a děsivý sen. Dnes nad ránem se mi zdál zase.

Jako bych byla pozorovatelem a zároveň účastníkem filmu na pokračování. Nyní šlo o druhý ze série tří filmů. Už v tom snu jsem si neuvědomovala, o čem byl první díl. Jenom jsem věděla, že ten se mi ohromně líbil, a proto jsem se těšila na jeho volné pokračování. První část byla perfektní (opět jsem si uvědomovala jenom pocit, ne konkrétní děj). Dokonce jsem pak měla i obrazový vjem nádherného světa plného fascinujících jevů. Krásné prostředí, neuvěřitelné stavby, atmosféra přímo božská. Ještě teď cítím, jak jsem se rozhlížela kolem sebe a jenom žasla. Podívala jsem se na oblohu a tam létali obrovští, ale fakt obrovští přenádherní ptáci.

Jenže pak přišel zvrat. Objevila se skutečnost, která mě právě v opakujících se snech tak děsí. Teď teda mám úplně obavu to sem napsat, protože to fakt vypadá, že jsem úplně trhlá… Ale tak jde "jen o sen".

Z nebe se snesli nějaké mimozemské stroje a bytosti. Nastal teror. Bytostně jsem cítila, že tuto část "filmu" už v žádném případě nechci dál sledovat, protože mě totálně děsí následný vývoj. V křeči úzkostného stavu jsem se (jako obvykle při snech s tématikou jakési mimozemské civilizace, která nepřináší nic dobrého) probudila.

Před meditací si vždycky vykládám tarotové karty. Naučila jsem se s nimi spolupracovat, takže mi jsou velkou pomocí v navázání komunikace s tím, co je v podvědomí připravené k "odpálení". Místo lidského terapeuta, který by mě vedl, mám karty :-). No… vlastně jde stále o můj vnitřní hlas a vedení, které ke mně skrze karty promlouvá.

Pořád si vytahuju stejné obrázky. "Už příliš dlouho se nechávám unášet proudem nereálných názorů na nějakou záležitost." "Je na čase, abych přiznala a přijala porážku." "Je třeba transformovat spoustu bolestných emocí, pocitů bezmoci, beznaděje, strachu a marnosti." "Myslím si, že stojím před nějakým problémem, ve skutečnosti přede mnou ale žádný není." "Mám prozkoumat realitu; možná není taková, jak si myslím." "Něco skončilo nebo ve mně zemřel nějaký vztah a proces opuštění starých vazeb a zármutek, kterým při tom projdu, představuje velký potenciál růstu." "Něco ve svém životě musím vyřešit nebo dokončit právě teď, i když se mi to pravděpodobně nelíbí, protože v tom spočívá hlavní oblast mého dalšího růstu."

Tentokrát to ani netrvalo dlouho.

Přišel mi vjem, týkající se právě všeho, o čem jsem psala v úvodu tohoto článku. Sumerské hliněné tabulky zaznamenávající sestup bohů z nebe a jejich několik tisíc let trvající vládu a manipulaci s lidmi. Mýtus o Inanně, se svým obsahem shoduje s mnohem mladšími mýty evropského původu, jehož hlavními postavami jsou rovněž ženy, které musely sestoupit do nejhlubší temnoty "podsvětí", aby právě tam našly svou vlastní, animem (mužským aspektem patriarchálního uspořádání společnosti) ukradenou, znásilněnou, pošlapanou a zneuctěnou, sílu. Už daleko dřív, než jsem narazila na sumerskou verzi, jsem cítila velmi silnou rezonanci s příběhem o Persefoně a z koptské křesťanské ideologie o Pistis Sofii. I když se co do slovního obsahu na první pohled pro "normální" lidi zcela liší, esence spirituálního obsahu je naprosto totožná.

Poněkud mě mátlo vyjádření Marcelky z hor, když na dotaz jednoho účastníka setkání s ní, co si myslí o existenci mimozemských civilizací, řekla, že "všechno je pouhá projekce mysli". Ukazuje se, jak ošemetné je držení se "slovního vyjádření" bez hlubšího prozkoumání osobního vnitřního prostředí jednotlivce a jeho konkrétního příběhu duše. Marcelka z hor má pochopitelně absolutní pravdu!!! Jenže já jsem si tuto pravdu vyložila natvrdo: Marcelka řekla, že mimozemšťani v podstatě neexistují, že to všechno existuje jenom v našich myslích a představách, které tvoří realitu.

A teď si všimněte té myšlenkové pasti, kterou jsem si tím vytvořila!

To, jak jsem si její slova "natvrdo vyložila" není nepravda!!! Ale zároveň celou věc není možné u někoho, jako jsem třeba já, tak jednoduše smést ze stolu a už se jí nezabývat. Tady přichází na řadu právě mé zkušenosti z nejrůznějších přístupů k objevování hlubin nevědomí a složitosti lidských vztahů, potažmo vztahů energií v nás. Ve své dnešní meditaci mi najednou propojením starších zkušeností vyvstalo ve vědomí uvědomění: Ano. Všechno, co existuje a v historii lidstva existovalo, bylo vytvořeno v představách myslí člověka (lidstva). Jako takové to také všechno zaniklo tak dokonale, že materiální stopy zůstaly jen minimální (viz sumerské hliněné tabulky) nebo třeba dokonce žádné. Zůstaly jen mýty a báje například o Atlantidě a jiných beze stopy zmizelých civilizacích. Hmota je vědomím tvořena, ale jako taková zase zaniká. Jediné, co nezaniká, je energetický otisk faktu, že existovaly. Tento otisk se pak udržuje v kolektivním nevědomí lidstva a pokud není jeho existence uznána nebo dokonce objevena, uvědoměna v souvislostech vlastního osobního příběhu duše a životního úkolu, stává se onou šedou eminencí, která brání jakémukoliv osobnostnímu a spirituálnímu pokroku daného jednotlivce. Pochopitelně tohle se netýká každého, že jo! Týká se to těch, kteří vnímají "volání" některých těchto otisků v kolektivním nevědomí.

Spojilo se mi velké moudro rodinných konstelací v podání Wilfrieda Nellese v knize Rodinné konstelace*: "Rodinné konstelace jsou ve službě reality. Z psychologického hlediska se zde samozřejmě naskýtá důležitá otázka: Co udělám s dítětem (ve mně nebo klientem), jehož přání a hluboké touhy zůstávají nenaplněné, které nedostalo od rodičů lásku, něhu nebo pocit bezpečí, které bylo odloženo, bito nebo zneužito? Neboť touhy a bolesti potřebného nebo zraněného dítěte v dospělém člověku jsou přece také skutečností a součástí reality. Odpověď je velmi jednoduchá: Pomůžeme mu postavit se ke skutečnosti takové, jaká je, a přijmout ji takovou, jaká je.

Není to možné bez bolesti. Největší bolest způsobuje to, že se musíme přizpůsobit. Svůj život (svět) nemáme pod kontrolou …. svět má pod kontrolou nás."

Co když dělám chybu právě tím, že odmítám přijmout fakt, že vnímám na určité úrovni energetické otisky dávné historie lidstva, která ve své době reálně existovala, i když dnes už po ní není třeba ani stopy?! Co když právě toto popírání mi vystavuje tak bolestivou stopku, která mě uvězňuje v neustálém začarovaném kruhu utrpení z nepřiznané bolesti ze ztráty "něčeho, co podle mužského vidění světa je totální fantasmagorie"?! Co když nakonec stačí "jen" si toto přiznat a vybrečet celou hrůzu popření a uvědomění si následků takového přístupu k vlastnímu ženskému cítěni.

V těchto chvílích nechávám rozum stranou. Neuvažuji v mužské logice (jako jsem to dělala téměř zásadně celé roky prvních dvou desítek let svého života), jestli je to možné, nebo jde o totální kravinu. Vnímám sílu emocí, která se dere na povrch, když si dovolím uznat, co jsem dosud popírala jako přecitlivělou chiméru vlastní bláznivosti.

A ejhle, ono to funguje!!!

Z udupanosti předchozích měsíců, kdy jsem se ocitla doslova na dně sil a opět jsem se vracela k možnosti, že přece jen "to jednou zapíchnu vlastní rukou", cítím příliv nových sil a chuti pokračovat v průzkumu hlubin vlastního podsvětí jako Indiana Jones v ženském vydání :-).

Na závěr meditace mi opět přišlo poňouknutí mrknout se na knihu Sestup k bohyni. Tentokrát jsem potvrzení všeho, co jsem cítila, našla na přebalu knihy vzadu. Jako bych šla najisto, nic jsem nemusela hledat.

"Svět archetypů musí zůstat člověku vědomý, ať už jej chápe nebo ne, neboť v něm je ještě přírodou a spojený se svými kořeny. Světový názor nebo společenský řád, který člověka odřezává od praobrazů života, nejen že není kulturou, nýbrž ve vzrůstající míře vězením nebo stájí."

C. G. Jung, Psychologické aspekty archetypu matky

A ještě jedna rezonance hned v úvodu této knihy. Celé desítky let mám pocit svázaných nohou u kotníků. Ne a ne přijít na to, co jej způsobuje. Ejhle, Sylvia Brinton Perera** uvádí:

"Adrienne Rich však hovoří za mnohé z nás, píše-li, že: "Žena, které jsem potřebovala říkat matko, byla umlčena dřív, než jsem přišla na svět". Přílišnému množství moderních žen se bohužel nedostalo mateřské péče ***, vyrůstaly ve složitých podmínkách abstraktní, kolektivní autority – "u kotníků odříznuté od země", jak se jedna z nich vyjádřila – ovlivněné přáními a požadavky svého nadjá (superego), nebo se identifikovaly s otcem a patriarchální kulturou, čímž se odcizily své ženské podstatě a své matce, kterou považovaly za slabou či nedůležitou. Pro takové ženy je obzvláště důležité setkat se s bohyní v její původní podobě."

Bože můj… Jak je to naprosto přesně vystihující příběh duše mé matky (a evidentně téměř všech žen – matek v generacích) i mne samotné a v pokračování mne jako matky dvou dcer trpících naprosto stejnými "příznaky" jako já…

A ještě jednou, bože můj…! Teď jsem si uvědomila, že právě před šesti lety, 28. srpna 2017, zemřela moje maminka, mamoušek ;-(.

Internet nám stále nejde. Je klidně možné, že tady budeme "na suchu" třeba i týden. Protože než se někdo z Olomouce vypraví do našeho městečka, aby tady lezl kvůli dvěma klientům v domě krkolomně na půdu vyměnit vyhořelý switch, bude to asi trvat. Nepochybuju o tom, že takových případů teď mají plno. Ostatně když voláme na infolinku, ozývá se ihned hláska, že na závadách se pracuje.

* NELLES, Wilfried. Rodinné konstelace. 1.vyd.Praha: Alternativa, 2004. 166s. ISBN 80-85993-89-9

** PERERA BRINTON, Sylvia. Sestup k bohyni: Iniciační cesta žen. 2.vyd. (v Emitos 1.vyd.), Brno: Emitos, 2014. 143 s. ISBN 978-80-87171-39-4

*** Ve slovním spojení "mateřská péče" zde vnímám spíše spirituální Velkou matku - bohyni, jejíž ženská energie by měla být předávána z matky na dcery, ale i syny, pochopitelně.

    Předchozí článek – viz tlačítko               

Následující článek – viz tlačítko  

             Vytvořeno službou Webnode               

.