Každé utrpení má svůj smysl, pokud jej chceme uvidět

Stále silněji si uvědomuji, jak akcelerující význam pro mne měl pobyt v blázinci. Znovu opakuji: spolupacienti byli těmi jedinými, kdo mě zde držel při zdravém emočním nastavení. Utrpení mi naopak skýtal ryze mentální stav veškerého zdravotnického personálu (sesterstvo-bratrstvo, ošetřovatelé, lékaři i psychologové). Ti všichni se totiž stavěli do pozice nepřekročitelných a neomylných autorit, které naprosto přesně vědí, co se děje, kdo jaký je, co mu může jako jediné pomoci a jak správně žít. Ono na druhé straně je ale fakt, že celá řada pacientů podobných zařízení potřebuje právě takovouto pomoc a jsou za ni skutečně maximálně vděční… Každému, co jeho jest.

Protože ale nikdy nic není definitivní, našla jsem i mezi odbornými pracovníky jednu skutečně velmi spřízněnou duši. Vše bylo umocněné tím, že za mnou tato osoba sama přišla s prosbou o konzultaci a že jsme během ní došli k poznání, že oba/obě jsme do detailu stejné životní číslo 27/9. Porozumění tedy bylo oboustranné.

Jsem skutečně Beran (astrologicky). Nic nedokáže tak nastartovat návrat životní síly ve mně jako popření mých ideálů a tvrzení (nevyřčená, o to víc však dávaná najevo), že jsou "mimo mísu" a že bych se měla raději vzpamatovat a "chovat se, žít tak, jak je v této společnosti normální".

Jenže všechno ve mně doslova s vesmírnou silou řve, že právě většinová představa o chování, které ze člověka dělá dobrou bytost, je zdrojem mého trápení a doposud zcela ztraceného života. Nejsem schopná najít se v tomto modelu bytí. Tápu, neustále padám a rozbíjím si ústa i nos do krve, přičemž je mi to stejně k prdu, neboť východisko je v současném "světovém názoru společnosti" pro mne neobjevitelné.

Už jednou jsem tady psala, že nejtěžší pro člověka v rámci společenství je dovolit si "přepadnout přes hranu stolu" určité jistoty zabezpečení, které poskytuje pospolitost a snaha udržet přežití lidstva v rámci jednotlivých kultur a mentálních světových názorů, jež určují, jak se má člen chovat, aby byl pod jejich ochranou v době, kdy se propadá ve vlastní schopnosti nebo neschopnosti postarat se sám o sebe. Podmínkou však je držet hubu a krok nebo alespoň být obětí, která je zbavena veškeré své schopnosti samostatného přežití (čím přestává být "nebezpečnou"), a proto si (pokud nejde o vysloveně barbarskou společnost) zaslouží jakýsi soucit a ochranu – protože "my v našem společenství nejsme barbaři".

Běda ale, jakmile se objeví kdokoliv, kdo se svými touhami a ideály vymyká společensky poplatným názorům a chování. Existuje spousta konkrétních příkladů rebelů, jež byli stíháni nebo dokonce položili život za nějakou progresívní změnu. Nemluvím o věčně nespokojených kverulantech, kteří prudí nesmyslnými výstupy jen proto, aby byli v centru pozornosti, aby vybili vlastní překypující agresi, s níž si nevědí rady. Takoví pokrok nepřinášejí.

Je ovšem ale i řada těch, kteří byli ostrakizováni* jenom proto, že určité momentálně vládnoucí nebo mocenské skupině lidí připadali svými názory (a případně třeba proto i nějakou možností "stáhnout" další členy společnosti na svou stranu) nebezpeční. Mohli totiž přivodit neposlušnost a vzpouru proti zažitým způsobům, které ovšem naprosto vyhovovali jiné, v té chvíli mocnější třídě či kastě, neboť právě jí přinášely užitek na úkor jiných.

Jen absolutně málokomu vyhovuje žití pravdy a naprostá odevzdanost tomuto principu. Právě proto, že v něm je vyloučena možnost jakéhokoliv zneužití jedince či skupiny ostatních čistě ve svůj osobní prospěch. Vše je komplikováno a téměř totálně skryto argumentem "však my z nich máme také užitek". My jim sloužíme a oni nám za to platí.

Ano. To je naprosto v pořádku – pokud tato služba zásadním způsobem neomezuje svobodu pro realizaci jedinečného životního úkolu jedince, který je každému dán už jenom z principu zrození do tohoto světa. Jedině tento úkol totiž umožňuje plné uspokojení potřeb na všech stranách. Přináší smysl a užitek jak jedinci, který jej naplňuje, tak ale naprosto stejně i všem ostatním neboli Celku, přičemž do pojmu Celek už není zahrnuto jenom dané společenství, ale celé lidstvo, planeta se vším všudy a dokonce úplně všechno, co je, tedy (chcete-li to tak nazvat) celý vesmír a vše, co se v něm nachází nebo teprve bude stvořeno na základě energií s potenciálem zrodu.

Potenciál zrodu je základním principem Vědomí/Boha/Bohyně. Protože jeho prvotní báze nerozlišuje "dobré" a "zlé" energie, má šanci ke vzniku jak něco konstruktivního, tak i zásadně destruktivního. Právě proto je stále víc důležité, aby (protože zatím uvažujeme jen v intencích lidstva a planety Země, případně vesmíru, do něhož již lidé pronikají) přibývalo jedinců, kteří jsou ochotni i přes nepříjemné překážky a komplikace hledat, nacházet a realizovat svůj životní úkol. Jedině on je zkoordinován s potřebami všech a všeho bez rozdílu v rámci Celku.

Pokud by takováto formulace zněla příliš klišovitě a "obyčejnému" životu vzdáleně, mám tu zcela polopatické vyjádření touhy obyčejného jedince, jíž si bohužel uvědomujeme mnohdy až ve chvíli, kdy je na její realizaci už pozdě. Viz tlačítko, které vás přesměruje na článek, jenž mi byl posledním pošťouchnutím k napsání tohoto článku. Abych řekla pravdu, jinak bych ho totiž nejspíš ani nepsala. Někdy si totiž říkám, jestli opravdu svým postojem nebojuji proti větrným mlýnům, které mají daleko větší reálnou sílu a velmi lehce mne mohou semlít, i když "melou" pokřivený pohled na skutečnost nebo dokonce totální lži. Existuje totiž ještě jedna možnost: že se plně uzavřu do sebe, budu mlčet a pracovat výhradně na svém vlastním prospěchu. Jenže jsem rebel a Beran zároveň. Nemůžu si pomoct… Dokud jsem všechno dusila v sobě, neustále mě bolelo v krku, trpěla jsem na opakované záněty horních cest dýchacích, měla jsem chronický zánět mandlí. Tak dopadají ti, kteří se bojí říkat vlastní názor ze strachu, že se znemožní, že si proti sobě poštvou některé lidi a nebudou pak moct v takové atmosféře existovat, nebo že budou dokonce nějak citelně potrestáni.

Po zkušenosti s autoritami (při pobytu v psychiatrické léčebně), které svým posudkem rozhodují o tom, co je správný a prospěšný způsob života, ale i z další mezilidské zkušenosti, se nebudu divit ani tomu, když moje záměry budou i nadále považovány za zdůvodněné leností, vyhýbáním se práci, strachem a odmítáním vystoupit ze své komfortní zóny skrývání v bezpečí domova, spoléháním na pohodlný život pod plnou záštitou manžela, který mi takový zahálčivý způsob existence umožňuje. I toto jsem si totiž vyslechla (pochopitelně velmi diplomaticky, leč přesně tak řečené). Mám tak pocit, že na základě vnímání své osobnosti bych si v tehdejších Athénách možná také vysloužila jeden pěkný ostrakon (hliněný střep) se svým jménem… (:-D nebo ;-( ?!)

Ještě že existují knihy, jejichž autoři mi mluví z duše a jejich slova mě doslova podpírají ve chvílích, kdy sama v sobě klopýtám přes neustálé pochybnosti, zda jsem dobrý člověk a jestli přece jenom není pravdou, že vůbec neumím žít. Ano. Neumím žít. Ale kdo to vlastně umí?! Kdo žije tak, že může stoprocentně tvrdit, že žije v naprosté oddanosti Skutečnosti, aniž by se ji jakkoliv snažil násilně měnit k obrazu své vlastní egoistické představy?! Jedině ten, komu se podařilo sjednotit ego s vůlí Celku. A takových je zatím setsakramentsky málo. Každopádně do "jejich společnosti" (alespoň z energetického hlediska) se nutně potřebuji dostat, i kdybych o to měla usilovat do posledního výdechu.

"Hojnost se čtyřmi elementy", olej na mědi, Jan Brueghel starší a Hendrik de Clerck, 1606

Zdroj: Pixabay

                                                            Předchozí článek – viz tlačítko                      

                                                   Následující článek – viz tlačítko           

                                              Vytvořeno službou Webnode     

.