Kecy v kleci, skutek utek
Všechno jsou to jenom (moje) kecy, kterými se snažím hrát si na statečnou a upřímnou. V podstatě si jimi dodávám sílu jít dál. Jestli jsem se cítila býti v něčem fakt dobrá, pak je to sebemotivace. Ovšem mám strach, že i tady mi začínají po tolika desítkách let docházet síly.
Už jednou jsem zde řekla, že tento blog chci psát naprosto pravdivě, dokumentačním způsobem. Ať už je ta "pravda" jakkoliv nechutná, nepřijatelná, pobuřující, odpuzující, ale i povzbudivá a naději dodávající. Protože jedině pravda k sobě samému má (možná) sílu člověka dovést tam, kam se potřebuje dostat.
Pravda…
Co je to pravda?! Tedy…. Co je to pravda v představě člověka? Pravda objektivní se k pravdě člověka má asi stejně jako půda například ke chlebu. Na první pohled nemají nic společného, přesto je půda tím, co dává možnost vzniku rostlinám a následně celému potravnímu řetězci, na jehož konci stojí člověk. Kostrbaté přirovnání, ale pro tuto chvíli snad dostačující.
Momentálně mám pocit, že jde o souhrn myšlenkových vzorců, schémat a dogmat, kterými si jedinec ospravedlňuje své chování a jednání v tomto světě. Jakoby člověk potřeboval určitá pravidla, která mu dávají návod, jak se správně chovat, aby byl společností přijat nebo aby se v ní "jen" nějakým způsobem prosadil, tzn. aby přežil, aby měl navrch před ostatními, aby se nemusel bát bolesti a v konečném vyjádření vlastně o život.
Mám pocit, že se musím neustále přetvařovat a nutit do něčeho, co mi není přirozené. Navenek se to projevuje jako "deprese s úsměvem". Takový způsob života je ale ku*evsky (pardon za silný, leč právě proto přesně podstatu věci vystihující, výraz) náročný a vyčerpávající. Cítím se stále vyhořelejší, protože všechny moje snahy se míjí účinkem.
Kladu si tedy znovu otázku: proč???
Neustále brutálním způsobem potlačuji nějakou nechtěnou myšlenku – emoci. Nutím se do pohody kvůli ostatním. Přece chci, aby si mou společnost užili, ne? Není horší věci, než soužití s depresivním člověkem.
Jenomže všechno má své meze. Ani lidská vůle a její síla nejsou nekonečné. Časem se zákonitě začnou vyčerpávat.
Například právě teď: Po čtyřech dnech takové urputné snahy, kdy jsem chtěla být dobrou matkou a babičkou, jsem se zhroutila. Přišla deprese jako prase. Dva dny jsem jen ležela, spala, nejedla, první den ani nepila, třetí den už jsem aspoň pila a něco málo snědla.
Čím dál víc si uvědomuji, jak strašně tady kecám, hraju si na moudrou, a přitom – skutek utek. Jsem stále tam, kde jsem byla. Lidově řečeno – v p*deli. Omlouvám se, že v tomto článku nejspíš budu častěji používat silná slova, která nepatří do slovníku kultivovaného, vzdělaného člověka. Když ovšem věci jdou na krev, veškerá útlocitnost jde do háje. Nahrazuje ji jenom nezvladatelná chuť řvát na celý vesmír v nekonečném zoufalství bezmoci. Třicet dva let se vší silou snažím najít své místo ve společnosti, najít chybějící kus MĚ a zbavit se tak hlubinné deprese a její šedé eminence - úzkosti. Posledních jedenáct let jsem tomuto cíli zasvětila úplně všechno. Výsledek – jedno velké nic.
Vlastně to není až tak úplná pravda… Můj "světový názor", lépe řečeno vhled do toho, jak život a jeho energie fungují, se otočil o sto osmdesát stupňů. Stejně tak schopnost cítění energií ve vědomí se výrazně posunula. A přesto přese všechno – stále nejsem schopná v sobě najít "to, co mi tak zoufale chybí". Svědčí to nejspíš o tom, že stále nejsem v nějaké záležitosti k sobě zcela upřímná.
Dívala jsem se teď na jeden díl ze seriálu Modrý kód (konkrétně 232.). Velice mě zajímají takové příběhy! Obzvlášť zde jsou (prý) inspirací k dějům jednotlivých dílů skutečné případy. Ono je ale nakonec úplně jedno, jestli je děj vyfabulovaný nebo podle skutečnosti, protože co se zrodí v lidské mysli, zcela určitě se dříve či později v některé části světa uskuteční ve hmotě. A mnohdy se dějí věci, které by napsané jako scénář vyznívaly až absurdně nepravděpodobně. Realita ovšem překvapila už mockrát…
V tomto dílu mě k slzám dohnal velmi zvláštní příběh. Říkám "velmi zvláštní", přestože pro většinu lidí určitě zas "až tak zvláštně nepůsobil". Spíš si celá řada lidí považujících se za "normální" a racionálně uvažující mohla ťukat na čelo, čeho všeho jsou lidé schopní, když "věří".
Mladý muž se rozsekal při pádu na kole. Dolámal si nohy tak drsným způsobem, že mu z otevřených zlomenin valila krev proudem. Krevní ztráta byla téměř fatální. Měl-li přežít, musela mu být okamžitě podána krev dárce, transfuze. Jenže se objevil problém: sestra při kompletaci a zápisu věcí pacienta našla v jeho dokladech lístek se sdělením, že dotyčný zásadním způsobem odmítá transfuzi z náboženských důvodů. Tyto situace představují pro lékaře značnou komplikaci. Zde šlo o přímé akutní ohrožení života a bylo třeba jednat okamžitě. Transfuze byla podána, i když ne všichni doktoři s tím souhlasili.
Pacient byl zachráněn.
Jeho matka následně velice děkovala, že jejímu synovi bylo účinně pomoženo a on přežil.
Dotyčný muž to ale viděl jinak. Byl velmi, velmi rozezlený, ale zároveň upřímně zoufalý a vyděšený a vyhrožoval žalobou na lékaře, který o podání transfuze rozhodl.
Vždycky jsem si říkala, že tohle by mělo být zakázáno! Takový nesmysl! Jestliže existuje možnost, navíc zcela běžně využívaná a lidé ji podporují dárcovstvím vlastní krve, nahradit ztrátu transfuzí, pak je vrcholně nezodpovědné takovou možnost sabotovat. I já jsem párkrát dala a pak jednou dostala krev jiného člověka. Jenže ono nikdy nic není jen černobílé...
Když se tento pacient dověděl, že dostal cizí krev, propadl se málem zoufalství, že zhřešil. A co hůř, že teď ponese následky tohoto hříchu v komunitě věřících. Když mu jeho matka (rovněž členka dané církve) řekla, že přece nemusí nikomu říkat, že podstoupil transfuzi, oponoval, že to by se zase dopustil lži, což je další hřích.
Až doposud jsem si říkala, je to prostě zoufalec, no, co s ním.
Jenže on pokračoval…
Ukázalo se, že v "předchozím životě" (rozuměno v době, než se stal členem církve) žil velmi rozháraný život plný drog, lží, zoufalství, bezradnosti, vykořeněnosti a pocitů osamocenosti. Teprve když se stal členem uzavřené komunity, jež mu dala celistvost, hranice a pravidla, jejichž přísné dodržování slibovalo přijetí ostatních, lásku spoluvěřících i boha, který mu zaručí věčný život i po smrti, měl pocit, že konečně našel to, co mu tak bolestně chybělo.
A teď najednou zradil! Přestoupil jeden ze zákonů komunity a ještě k tomu jej vlastní matka nutila ke lži. Neboli – dostal se opět do srdce rvoucího rozporu. Raději by zemřel, než by opustil myšlenkové dogma, které přijal za své, protože tak to chtělo společenství ve jménu jakéhosi jím vymyšleného boha. Lhát pro něj znamenalo upadnout do marasmu, z něhož se tak horko těžko dostával. A kdyby jenom to! Mnohem horší byla ztráta "životního schématu", které konečně pro něj fungovalo, které jej vytáhlo z postupné sebedestrukce bez vyššího ideálu. Teď by sice šlo také o sebezničení, ovšem pod vidinou vznešeného dodržení slibu a následné posmrtné odměny.
Úplně mě odrovnalo uvědomění, jak strašně nevíme, jak máme žít. Neustále hledáme nějaká schémata, která se osvědčila, přejímáme dogmata generací, církví, politiků, korporátů, protože ty nám aspoň trochu ukazují cestu chaosem bytí. Bytí, které je naprosto nevyzpytatelné, dělá si s námi, co chce (i když právě toto odmítáme přijmout, přiznat si a podřídit se tomu) a nezaručuje nám absolutně žádnou jistotu. Tedy kromě smrti. Všechny "jistoty", které se snažíme vytvořit, vycházejí vždycky jedině a právě ze snahy dodržovat určité osnovy, hodnoty těch, kteří mají moc se za nás nějakým způsobem postavit, pomoci nám, poskytnout prostředky pro přežití nebo "jenom" poskytnout trochu lásky. Fakt, že tato láska (mezi lidmi) je v naprosté většině spíše obchodem něco za něco, už se tak nějak počítá za samozřejmost.
Jak tohle souvisí se mnou a s mým přiznáním k faktu, že si stále brutálně lžu do vlastní kapsy?
Před šesti lety jsem byla na rodinných konstelacích (ostatně už jsem o tom tady v jednom článku psala). Moje konstelace zaměstnala celkem dost postav. Řešila jsem, jak jinak, co se svým životem, jak se v něm mám najít. V té době jsem byla naprosto skálopevně přesvědčená, že téma touhy po smrti mám už vyřešené. Jaké však bylo mé překvapení, když úplně všichni zúčastnění se jednohlasně shodovali na tom, že v hloubce mne je jediné přání: nebýt. Cítila jsem se až uraženě! Co mi to tady vykládají za nesmysly?!
V závěrečné fázi mé konstelace nebyl nikdo schopný najít nějaké východisko, které by mnou pohnulo. Neustále tvrdili, že chci zemřít, že se mi to ale nepovede, protože budu vždy vrácena zpátky (tak, jako se mi to stalo v době mého příchodu na svět - i o tom jsem již zde psala). Musela jsem tedy nastoupit osobně já za sebe. Když mi i můj vnitřní hlas (pochopitelně jeho představitelka) tvrdil, že opravdu chci zemřít, rozbrečela jsem se a začala jsem na něj křičet: "Není nic, čemu bych věřila víc! Co to má znamenat?! Proč mi najednou říkáš takovou věc? Vždyť přece víš, že právě tohle se snažím změnit! Z tohohle marastu se tolik let snažím dostat!" (Jen aby bylo jasno: nepamatuji si přesně slova, která ze mě padala. Bytostně si ale pamatuji emoci a podstatu obsahu sdělení.)
A pak mi napadlo východisko. Protože východisko existuje vždycky. Jenom může být velice těžké jej najít a ještě těžší přijmout, protože pokud jde o opravdu hlubokou a vážnou skutečnost, je nutné přijmout nepřijatelné. Najednou jsem měla jasno: vlk se nažere a koza zůstane celá…. Nemusím zemřít fyzicky! Bohatě, ba dokonce přebohatě "bude stačit", když zemře ego, tedy myšlenkový systém všech pokřiveně viděných "pravd", hodnot a zásad mého dosavadního života.
Od té doby tedy uplynulo dalších šest let velmi náročné vnitřní práce, která měla za úkol transformovat potřebnou část nesmyslů, řídících můj život z hloubky nevědomí. Pochopila jsem opravdu mnoho vlastních omylů… Přesto se nyní nacházím v mrtvém bodě totálního vyhoření.
Staré už neplatí, už není možné se k němu vrátit, ale nic nového nepřichází! Kam se hrabe vyhoření z nějaké práce. Ze všech zaměstnání (jako že jsem jich zkusila hned několik) jsem vyhořela už dávno. Tady a teď jde o totální vyhoření nejenom z vnitřní práce, ale mám strach, abych nenechala shořet i víru, že i tohle všechno má svůj hluboký očistný smysl a jednou přece jen dojde ke zvratu. Jak říká Paul Brunton: "Největším nebezpečím "temné noci duše" je oslabení vůle se současným znovuobjevením starých, zapomenutých špatných sklonů. V tomto bodě je aspirant skutečně zkoušen a část těch, kteří dosáhli tohoto vysokého stupně, ve zkoušce neobstojí a na mnoho let klesnou na nižší úroveň." *
Chraň bože, abych byla přesvědčená, že se mohu považovat za tak vyspělého aspiranta… Každopádně tato slova platí v každé dílčí etapě vývoje. "Aspirant" je zkoušen totiž neustále, na každém stupni. Bohužel, navíc mám velmi tvrdou a bolestnou osobní zkušenost s takovým dílčím pádem. V roce 2000 jsem neustála náhlý pokrok a opravdu se doslova propadla zpátky až na dno. Naštěstí jsem v té době už vnímala svůj vnitřní hlas do té míry, že jsem jej poslechla a vzala tuto mnoho let trvající doslova traumatickou "ochutnávku pádu z výšky" jako ukázku toho, kam mě může přivést pýcha a ji doprovázející pochybnost o své hodnotě. Byť to zní paradoxně, pyšný je pouze ten, kdo ve skrytu duše zcela nepřiznaně pochybuje o kvalitě, na níž je pyšný. Kdyby nepochyboval, nebyl by pyšný, ale vyrovnaný, spokojený s tím, jaké to je; cítil by, že právě takto je vše v pořádku a není proto čím se "chlubit". Asi také právě tato pochybnost vede k naplnění přísloví, že "pýcha předchází pád"…
Stále víc a silněji jsem tedy "zkoušena" svým velmi silným sklonem k touze po nebytí. Poslední týdny se intenzita "pokušení" v depresivních propadech frustrace z bezvýchodnosti, bezvýslednosti a bezradnosti co teda vlastně "dělám stále špatně", respektive co je tou překážkou v mysli, kterou si tak odmítám přiznat, zesiluje fakt brutálně. Stojí mě obrovské úsilí v těchto afektivních chvílích nenarvat do sebe všechny prášky, co doma najdu a nezapít je litrem alkoholu, abych co nejdřív ztratila vědomí a už se nikdy neprobrala.
Nejtěžší na tom všem je, že nikomu z blízkých se nemůžu svěřovat. Jednak jsem to dělala v minulosti, takže toho už měli plné zuby a musela jsem si uvědomit, že pokud chci zůstat v jejich blízkosti, nezbývá, než se začít krotit. Protože se mi to ale příliš nedařilo, situace dospěla tak daleko, že teď už opravdu nemůžu říct radši vůbec nic.
Nevolám tímto o pomoc "někoho zvenčí"! Nikdo zvenčí mi totiž ani pomoct nemůže.
Ještě jsem teď začala uvažovat o poslední "zoufalé" možnosti, kterou bych mohla zkusit v naději, že se mi konečně v hlavě rozsvítí :-D… A to doslova! V následujících měsících (termín zatím není známý) se budu muset nechat hospitalizovat na tzv. diagnostický pobyt. Tak to alespoň nazvala moje paní doktorka. Budu vše muset prokonzultovat, ale jsem rozhodnutá – pokud to bude posouzeno jako potenciálně přínosné – jít do elektrokonvulzivní terapie. Je-li ve mně generačně tak hluboce zakořeněný strach ze života, a to až do té míry, že člověka ta neustálá úzkost žene do touhy po klidu v nebytí, ve smrti těla (což ovšem může být jenom opět další z nevědomých výmyslů mysli, protože posmrtné zážitky těch, kteří se ještě měli možnost vrátit, vypovídají nejenom o blaženosti a světle, ale také o děsuplných hrůzách – a ti, co už se nevrátili nám toho moc neřeknou, že jo… A to nemluvím o nesplněné lekci, která se "jen tak nevypaří"), možná by se mohla myšlenková struktura takové představy nějak rozbít, po té se dostat do podvědomí a odtud už by bylo třeba snadnější ji vytáhnout do vědomí a zde patřičně pochopit souvislosti a zpracovat její energii.
Uvidím, co bude v následujících dnech. Prošla jsem další krizovou situací, doufejme, že se tedy dostaví také nějaký nový vhled. I když i tady už to není, co bývalo. V předchozích letech docházelo k hned řadě vhledů a pochopení se současným zpracováním značné emoční energie. V současnosti už to taková "sláva" není. Možná i to je součástí celkové krize. Neohraničenost doby jejího trvání je jednou z nejtěžších zkoušek.
Předchozí článek – viz tlačítko
Následující článek – viz tlačítko
Vytvořeno službou Webnode
.