Musím vsadit všechno na jednu kartu

Takže ona to zase taková brnkačka, jak jsem v návalu nadšení z posunu psala posledně, nebude :-D. Konkrétně jsem psala toto: "Změnilo se ale něco velmi, velmi zásadního: už netrpím psychickou depresí z nevědomosti a strachu, že když se tomuto způsobu žití odevzdám, bude to můj definitivní konec, protože mě nakonec stejně dostane tam, kde skončil můj děda či otec."

Depresí se to tedy nazvat nedá, ale strach, neznámý vztek a zoufalý odpor vůči čemusi dosud nerozpoznanému se objevil velmi brzy. Včera odpoledne jsem si mohla nervozitou "ukousnout nohu", jak tomu vždycky říkám. Meditovat nešlo. Skládat puzzle nešlo, dívat se na seriál nešlo. Pracovat nějak tak, aby mě to naplnilo pocitem, že aspoň dělám něco užitečného, už jsem taky vyzkoušela – vyžehlila jsem hromadu prádla, na kterou jsem už několik dní neměla sílu. Šla jsem tedy nakupovat :-D… Obešla jsem čtyři obchody, koupila si čajové svíčky v akci, dvě trička po 79 Kč, čtyři piva (rovněž v akci :-D) a nějaké oplatky (pochopitelně také v akci :-D).

Po návratu jsem chtěla zkusit ponor do toho hnusu, co jsem stále cítila, ale prostě to vůbec nešlo. Šla jsem čučet na seriál.

Tyhle energie jsou ale neúprosné. Už jsem ve stádiu, kdy je zvládám potlačovat (což samozřejmě není záměr můj, ale mého šíleného strachu) čím dál tíž a kratší dobu. Přičemž jde o stále silnější výzvy. V noci o půl druhé (spát jsem šla po půlnoci) jsem se vzbudila. Bylo patrné, že hned tak neusnu. V těchto chvílích je mi jasné, že mnohem lepší je jít si s tím sednout.

Byl to boj.

Teprve po nějakých dvou hodinách se mi podařilo proniknout k jádru pudla. "Oni mi to nedovolí! Oni mě nenechají!"

Kdo mi co nedovolí?

Společnost, možná nakonec i manžel. Hrůza největší.

Co že mi nedovolí?

Vrátit se plně k sobě samé a realizovat tak způsob žití, který je mi určen jako jediný smysluplný. Tzn. dovolit si pochopit a vyrovnat ego (všechny myšlenkově emoční vzorce, které mě svazují a připoutávají k nevědomému, poslušnému chování v zájmu přežití těla), abych se ho v poslední fázi byla schopná a ochotná vzdát úplně.

Jak už jsem tady psala, sedmého září jedu ke své doktorce na tříměsíční kontrolu. Jsme domluvené, že v tento den zavolá do psychiatrické léčebny ve Šternberku a domluví mi hospitalizaci. Protože bez toho nemám žádnou možnost získat jakýkoliv případný nárok na invalidní důchod. Ještě včera dopoledne jsem vůbec neuvažovala o tom, že bych couvla.

Odpoledne mě ale chytil výše popsaný amok hlubinné zlosti bez zjevné příčiny.

V nočním ponoru do sebe jsem byla nucena pochopit, že čelím bytostnému strachu z nedostatku, který znamená utrpení.

Jde opět o vzorec předků. Uvědomila jsem si, že vlastně žiju v principu strach ze ztráty finančního zajištění, kterou oni zažili in natura. Maminčina rodina byla rodinou velmi pokrokového sedláka. Měli zvířata i polnosti. Děda měl ve vesnici jako první veškerou tehdy dostupnou mechanizaci: traktor, mlátičku a já nevím, co ještě (říkala mi to maminka). Když přišla kolektivizace, přišli o úplně všechno. Největší děs byl v tom, že řadu těchto vymožeností měli na splátky, které museli splácet až do konce, i když stroje dali do kolchozu. Měnová reforma v padesátých letech pak dovršila dílo zkázy.

Otcův otec měl zase velkoobchod s vínem a patřil mezi vesnickou smetánku s obrovským domem a zahradou, rybníkem, poli a lesy. I to všechno propadlo ve prospěch státu a kolektivizace, naštěstí aspoň ten barák se zahradou si mohli nechat. Na dvoře jsme ale měli velký podzemní sklep s dalšími skladovacími prostory nad ním. Když jsem byla malá, pamatuji si, jak k nám na dvůr jezdili pracovníci národního podniku Seliko a dole ve sklepě v obrovských sudech zrála a smrděla z průduchů sklepa až na dvůr  (chodila jsem si tam vždycky v tu dobu čuchnout :-D) nějaká česká whiska.

Zatímco tedy moji předkové přišli o velký hmotný majetek, já jsem přišla o veškerou možnost nějaký majetek vůbec vytvořit. Protože mi nebylo dovoleno rozvíjet potenciál, který by mě k němu dovedl. Ostatně, vem čert nějaký "majetek"! Po něm ani netoužím! Je to jenom obtížná starost. Horší je, že byla zasažena i celková moje schopnost nějak vydělávat na obyčejné živobytí. Tudíž ve výsledku je můj případ vlastně jenom prohloubením potíží s finančním zajištěním, které zde v rodech bylo zakoušeno. Jediný možný výdělek pro mne znamenal nutnost zaprodání se něčemu, co mě zabíjelo.

A teď jsem se chystala udělat opět to samé…

V předchozím článku jsem psala, že ze všeho nejvíc potřebuji klidný a volný prostor pro svou vnitřní práci, která je v této fázi doslova život zachraňující léčbou. Ten mi velkoryse zajišťuje manžel. Abych mu alespoň nějak pomohla s placením zdravotního a sociálního pojištění a vůbec také třeba přispěla aspoň nějak do rodinného rozpočtu, chtěla jsem zkusit zažádat o invalidní důchod. Bez absolvování hospitalizace ovšem prý nemám šanci.

Otevřela se mi celá síla hrůzy někoho, kdo stojí zády ke zdi, přičemž proti němu jede parní válec. Uvědomila jsem si, že mám pouze jednu možnost: podvolit se systému či strachu z toho, že to manžel nebude akceptovat, nepřichází v úvahu, tohle opravdu už NIKDY!!! Tudíž zbývá jediné: plně se odevzdat důvěře ve své vnitřní vedení, protože mi říká, že přesně tohle je teď další velkou výzvou. Je nutné oprostit se od všech, ale úplně všech připoutaností vytvořených strachem ze ztráty a utrpení.

Dřív, když jsem o někom četla, že se takto byl nucen vystavit nějaké takové challenge, říkala jsem si, že to je přece samozřejmé, že to udělá. Joooo…. Jak ale diametrálně emočně jiný prožitek přináší pohled do tváře téže výzvě osobně, to jeden pozná teprve ve chvíli, kdy před ní stojí :-D…

Protože "božskou manu" mi v dané době zprostředkovává a přináší manžel, musela jsem se obrátit v první řadě na něj. Jediné, co by mě totiž postavilo do vnitřně zcela neřešitelné situace, by byl jeho strach, že vzhledem k jeho poslednímu roku před důchodovým věkem a značně reálnou možností zvýšení částky mého sociálního a zdravotního pojištění (jakožto OSVČ, která je ve skutečnosti osobou samostatně nevýdělečně činnou) na pro něj již neúnosnou částku, to celé neutáhne.

Co budu tady sepisovat podruhé, když už jednou jsem to dnes napsala do zprávy na Viberu:

"Bobši, prosím tě, víš, že už včera odpoledne a v podvečer jsem úplně šílela... To jsem ale ještě vůbec netušila z čeho.

Víš taky, že v noci jsem skoro nespala, protože opět jsem se mohla zbláznit. Tentokrát jsem ale už měla sílu se do toho pocitu ponořit a podívat se, z čeho pramení.

Já se do té nemocnice absolutně nemůžu nechat zavřít. Aspoň ne teď, v příštích pár měsících. Doslova by mě to zabilo.

Stále víc si nacházím svůj léčebný systém, který mi, i když to možná zvenku tak nevypadá, funguje!!! K jeho realizaci ale nutně potřebuju mít prostor k meditaci kdykoliv, kdy cítím, že na to mám sílu a že to potřebuju. Musím mít prostor jít si pak lehnout a vyspat se kdykoliv i přes den, když "pracuju" v noci.

Stále víc se blížím k tomu, "co jsem ztratila", respektive čeho jsem byla donucená se vzdát, což mi ve výsledku totálně zničilo život, protože jsem přišla o svůj individuální přístup k životu, který jako jediný mě naplňuje. Teprve teď, díky tobě (!!!), mám šanci jej v sobě znovu objevovat a tím najít i to, co může přinést peníze (!!!).

Pokud se na dva měsíce nechám zavřít do systému, který mi bude určovat režim a náplň dne, bude to katastrofa, protože hrozí, že se tam začnu skládat a oni do mě tím pádem začnou rvát prášky, které ze mě udělají cítění neschopnou zombie. Tudíž to samé, z čeho se teď začínám po tolika letech obrovsky náročné vnitřní práce na sobě, která ovšem ještě není uzavřená tak, abych věděla, že už jsem schopná "stát na vlastních nohách", úspěšně hrabat.

Mám strašný strach, že systém státu (z hlediska důchodu) nebo tvůj případný (!) strach, že mě nezvládneš uživit (se vším placením sociálního a zdravotního pojištění) mě přinutí zase zlomit a zradit samu sebe dřív, než se budu schopná vrátit ke své vlastní síle, která mi ukáže a umožní nějakou peníze přinášející činnost. Pak by to znamenalo jediné; že nakonec přece jenom skončím jako děda vlastní rukou nebo jako otec, totálně ubitý člověk v psychiatrické léčebně. Tam bych ale stejně dlouho nepřežila.

Cítím v sobě jakousi přímo jistotu, že mám sílu vrátit se k sobě a najít nějakou výdělečnou činnost. Nebo možná se to vyřeší jinak, třeba vyhraješ ty miliony. Osobně bych teda byla radši za ten návrat k sobě a k nějaké práci.

Nikdy jsme si nedokázali ani představit, že bychom žili tak, jak to teď je. Že ty bys byl natolik schopný a v klidu, že všechno finančně zajistíš a dokonce na tom budeme líp než před tím. A v budoucnu snad teda přidám i já nějakou tu korunu.

Abych se k tomu ale dohrabala co nejdřív, nemůžu si dovolit nechat se zničit v nemocnici, kde se doktoři pochopitelně budou co nejvíc snažit mě "vyléčit po svém". Bylo by to vlastně stejné, jako když jsem jezdila k té babě do Prahy... Manipulace a snaha léčit mě k obrazu svému, ne mému.

Myslíš, že to tak můžu udělat? Nejít do té nemocnice a zatím teda ještě ani nežádat o invalidní důchod? Třeba se mi časem podaří přesvědčit i doktorku, aby mi nějak sama napsala do té žádosti, že hospitalizace je pro mě prostě kontraproduktivní. Nebo už najdu své místo ve společnosti."

Můj muž je prostě v tomto ohledu naprosto skvělý. Odpověděl mi hned:

"Rozhodně tě přece nutit nebudu, byl bych sám proti sobě."

Jeho vyjádření mi jenom potvrzuje, že jsem vše vsadila opravdu na správnou kartu, protože kdyby tomu mělo být jinak, dočkala bych se zcela jiné odpovědi :-).

Jsem tedy zvědavá, jaká bude další výzva, jejíž splnění je vždy zároveň podmínkou dalšího růstu. Vím, že ji musím a chci přijmout, protože když už na tu cestu člověk vstoupí, hoří mu lávka přes propast za zadkem, není kam se vrátit, ale taky není vidět žádné její pevné pokračování. Člověk tak musí prokázat důvěru v cítění, že je veden správně a neustále nacházet odvahu pro každý další krok do prázdna.

                                          Předchozí článek – viz tlačítko                

                                 Následující článek – viz tlačítko   

                                             Vytvořeno službou Webnode                

.