Pocit vlastní (ne)hodnoty

Hodnocení z blázince hluboce otřáslo mou naivní představou.

Od návratu se urputně snažím "sehnat nějakou práci", abych se zbavila nálepky asociála, flákače a zpovykovaného nemakačenka, který si zvykl na finanční zajištění, jež mu poskytuje rodinný příslušník. Je to naprosté zoufalství. O co lehčeji se řekne "sežeňte si práci", o to hůř se to vzhledem k mému vnitřnímu nastavení a v neposlední řadě i věku realizuje. Nemám prakticky žádnou jinou praxi, než že jsem byla dvacet let učitelkou a pak (opět už v pokročilém věku) jsem se snažila přešupačit na něco, co se pro někoho takového jevilo jako jediné dostupné – obchoďáka s čímkoliv. Proč zrovna tohle? Nikde jinde místo nebylo. Protože právě tohle chce a je schopen dělat jen vysloveně velmi odolný typ člověka, kterému nevadí neustálé odmítání, podbízení se za každou cenu, přikrašlování skutečnosti tak, aby se nachytal vlastně i někdo, kdo daný produkt původně vůbec nemínil koupit, nebo kdo jej sice nijak zvlášť nepotřebuje, ale nabídka bude tak přesvědčivá, že v ten moment je sám přesvědčen, že jde o naprosto neodolatelnou příležitost, již si nemůže nechat ujít.

Přesně toho ale jsem (dlouhodobě) schopná nebyla, ba co víc, málem mě to stálo zdraví, a nejsem. Ke své obrovské škodě. Alespoň zatím, neboť přes to všechno pořád uvažuji, jestli se k něčemu podobnému přece jen nemám nějak přemluvit, resp. "změnit úhel pohledu" – protože peníze…). Dnešní společnost je vychovávána z devadesáti procent ke konzumu, pohodlí a vytvoření si co nejsnadnějšího života. Proto je vítáno vše, co dané benefity přináší.

Musela jsem si tedy položit otázku: Čím disponuji já? Co mohu nabídnout sama ze sebe? Co mi přináší radost a naplnění?

Tohle vím. V tom problém není.

Zásadní problém spočívá totiž v tom, že svou nejsilnější "komoditu" někde v hloubce nevědomí (což, jak víme, je síla devíti desetin moci, která skrytě a zcela nepozorovaně – neuvědoměle – ovládá veškerý světový názor(1) a vnější jednání) naprosto neuznávám jako hodnou, která by stála za jakéhokoliv ocenění. Ba právě naopak. Byl mi již v generační paměti předán kód, který ji pasoval do pozice nejen bezcenného, ale naopak silně škodlivého ničitele veškerého potenciálu přežití ve společnosti.

O čem mluvím? O hluboké senzitivitě. O schopnosti nahlížet věci daleko komplexněji, vnímavěji a hlavně pravdivěji, což je nejvážnější problém a překážka. Jak už jsem se zmínila, dnešní, stejně jako každá předchozí společnost, chce žít v klidu, co nejvíc v pohodě, štěstí, hojnosti, radosti a lásce. Právě ono poslední zmíněné – láska – se tak stává obětí obchodu se štěstím, pocitem bezpečí a určité jistoty ze všeho nejvíc.

Zamysleli jste se někdy, co od lásky očekáváte?

Pokud jste si ještě nikdy nedovolili připustit jakoukoliv jinou interpretaci, tak si odpovíte, že samé přínosné, příjemné, naplňující až extatické požitky.

Potíž je ale v tom, že už od narození jsme učeni, že lidská láska v tomto pojetí funguje pouze něco za něco. Chceš, abys byl milován? Chovej se tak, aby sis to zasloužil. Buď hodný, neotravuj ničím, co je pro nás nepřijatelné, náročné až nemožné (protože tomu my nerozumíme, nejsme toho schopni, a proto tomu ani nevěříme) splnit, nesnaž se být jiným, než jakého tě chceme mít, protože jedině my víme, jakým musíš být – abychom tě mohli mít rádi, protože i ty nám pak budeš přinášet vše, co od tebe očekáváme a co po tobě a od tebe chceme my. Jedině my víme, protože sami jsme se o tom přesvědčili vlastní žitou zkušeností, o co svět stojí, za co je ochotný ti zaplatit nebo tě podržet ve chvílích, kdy sám nejsi schopný mu dávat to, co po tobě chce. Pokud budeš chtít prosadit něco, o čem jsme přesvědčeni, že to nemá svou "prodejní" nebo alespoň "výměnnou" hodnotu (třeba: "Hleďte, jak jsme lidští, nenecháme padnout ty, co se cítí jako oběti osudu"), spláčeš nad výdělkem. Neposlušní (ne ti, kteří jen vyčůraně hledají ještě větší prebendy pro sebe na úkor bližních, ale bohužel i ti, kteří se snaží realizovat potenciál, nebezpečný vládnoucímu "režimu" mysli, či politickému) se oblibě netěší a o jejich podpoře už nemůže být žádná řeč.

Takto jsem byla naprosto nenápadným způsobem přesvědčena, že moje nadání je nejenom bezcenné, ale rovnou mi bude jenom škodit. Bože můj! Jak by mi mohlo být prospěšné vnímání pravdy o životě, který ani zdaleka není uchopitelný lidskýma rukama a dokonce ani lidskou inteligencí? I když její výše dosahuje závratných IQ bodů a tvořivost vycházející z jejího potenciálu při současném nadání spojit se s čímsi přece jen lidské schopnosti přesahujícím je skutečně fascinující, nikdy nebude schopná ovládnout chod života tak, aby pracoval pro omezený zájem lidstva. Už jenom proto, že "zájem lidstva" byl vždy usurpován nějakou mocenskou skupinou nebo v dřevních dobách i jednotlivcem. Jestliže tehdy ovládal přání ostatních třeba nějaký kmenový šaman, čím šel vývoj dál, tím více lidí se začalo ve svých mocenských zájmech spojovat. Protože víc lidí se stejným záměrem má daleko lepší vyhlídky na úspěch a může ovládnout mnohem větší množství svých "poddaných", "příznivců" nebo alespoň dostatečně loajálních zaměstnanců, kterým za slíbený menší podíl (jež pro ně osobně ale představuje zajištění přežití) mohou diktovat své požadavky na jejich služby. Služby, jež jim samotným přinášejí neporovnatelně vyšší zisky a moc.

Vysoká vnímavost vůči hloubce života a jeho "mechanismu" fungování se neobejde bez hlubinného sepětí s ženskou energií. Sledujete, kam směřuje tok mého myšlení a vhledu? Co je v prvotním základu tou nejodmítanější, a proto nejbezcennější "komoditou" v uspořádání hodnot společností vládnoucích už více než pět tisíciletí? Ano. Je to ona opět již zmiňovaná láska, protože jde o nerozpoznané synonymum k sousloví "ženská energie" v základu tvorby všeho, co existuje.

Proč je jedině žena(2) fyzickým prostředkem vývoje dalšího člověka? Proč se ale přesto při tomto aktu neobejde bez muže a jeho zcela nepostradatelné účasti a přispění? Nikde jinde nemá člověk možnost vidět názorněji nejhlubší "fungování" Bohyně/Boha ve své Jednotě než právě zde.

Při pohledu do hloubky není možné nevidět tuto paralelu (viz výňatky/citace z knihy Moudré ženy(3) ):

"Jakákoli diskuse o ženství musí začít "Velkou matkou či družkou"…. Toto prvotní ženství je základní podstatou. Je popisováno jako ženské, protože má schopnost dávat život. ….. Při prožívání jevů – ať už slasti či bolesti, zrození nebo smrti, příčetnosti či šílenství, dobrého či špatného – je zapotřebí mít zemitý základ. V buddhistické literatuře se mu říká mateřský princip. … Všeobjímající zemitý základ jako princip kosmické struktury není mužský ani ženský. Dal by se nazývat hermafroditním, ale díky své schopnosti plodnosti či potenciality je považován za ženský.

… Počátkem Bohyně je Vše, panna, význam úplný sám v sobě. Ačkoli se zve Bohyně, mohla by se stejně tak nazývat Bůh – pohlaví dosud nevzniklo. Je však zdůrazněna ženská povaha základu bytí – protože proces stvoření, který má nastat, je proces zrození. Svět se rodí, není stvořen a nevzniká na povel.

… "Velká matka" je jiná než křesťanský Bůh, protože nemá v úmyslu stvořit svět a stanovit zákony. Jde o spontánní, nikoli záměrný proces. Bůh se vyděluje, aby stvořil svět, ale ženství jen spontánně rodí život. "

(Konec výňatků citací z knihy Moudré ženy, které jsem si dovolila vypsat tak, aby byl na jednom místě jasný souznící pohled několika autorů a moje cítění zároveň.)

Stále víc si dovoluji(!!!) uvědomit, kde jsem zaklela samu sebe do žijící mrtvoly. Můj nejzásadnější problém spočívá v totálním odsouzení svého potenciálu do oblasti bezcenného, ba pro svůj život přímo škodlivého a toxického odpadu, jež je nutné od prvopočátku skrýt nejenom před ostatními, ale hlavně sama před sebou.

Aby nutnosti celého procesu odmítnutí byl dán patřičně silný důvod a tím byla výhledově ochráněna mocenská síla patriarchální společnosti (zaměřené na ovládnutí života ve svůj omezený prospěch), zažívala jsem od narození neslučitelný rozpor s otcem. Jeho hlubinné odmítnutí jsem nebyla schopná necítit. Neuvěřitelně mě zraňovalo a ničilo. Už jsem se o tom tady (v nějakém článku tohoto blogu) asi i zmiňovala. Bolest byla tak nesnesitelná, že jsem hlasitě a otevřeně proklela vlastní citlivost, kterou jsem považovala za hlavního viníka svého utrpení.

Jak bych mohla zůstat dál "živá", když jsem tímto vědomým, navíc tak silně emočně výbušným výrokem ukázala svůj postoj k tomu, čím vlastně jsem, k tomu jedinému, co má schopnost dovést mě ke skutečné, celistvé a pravdivé – dospělé lásce, jež ale je s bolestí jedna ruka? Jak říká Wilfried Nelles (4) a já si dovolím jeho slova doplnit o vlastní vnímání: dětská láska je spoutávající, přestavuje potřebu sounáležitosti: patřit k rodině, k matce, otci, sourozencům, prarodičům – a především k těm, kteří měli těžký osud. Spoutávající láska je základem toho, čemu říkáme "naše svědomí" a co vytyčuje naši životní dráhu. Dospělá láska naproti tomu je uvolňující, osvobozující. Ale – je nutné přijmout naprosto vše. Tedy i bolest, která je všudypřítomná v celistvé Jednotě všech energií. Protože dynamika vztahů se bez bojů, střetů a tím pádem bolesti s tím spojené prostě neobejde. Bez noci bychom nepoznali, kdy nastává den. Bez prožitku bolesti bychom nepochopili, čím si ji my sami způsobujeme a neměli bychom tak šanci s takovým přístupem skoncovat.

Jenže kdo o takové poznání v současné době stojí???

Přestože danou skutečnost prožíváme den co den celosvětově stále brutálněji, tím víc chceme mít od všeho klid. Ne si přidávat ještě víc bolesti tím, že se o tu svou vlastní začneme zajímat do hloubky.

Všechny způsoby, jak ošálit sama sebe, jak najít způsob, který by eliminoval bolest poznání našich omylů i svým způsobem tvrdost života, jsou jen zoufalou snahou utéct před životním úkolem. Utrpení (tedy ona tvrdost života) existuje jenom proto, aby donutilo lidskou bytost k odvaze a pocitu nutnosti pohlédnout pod povrch vnějšího bytí. Jedině zde je možné pochopit, kde a proč vznikly kořeny vší bolesti. Všechny ostatní snahy jsou jen oddalováním nepřekročitelného a hromaděním "energetického materiálu", který jednou bude třeba vlastním upřímným prožitkem stejně nakonec zpracovat.

První třetinu života jsem nedělala nic jiného, než se usilovně snažila najít nějakou metodu, která by mne zázračně přenesla přes všechnu bolest prázdnoty a emoční nenaplněnosti, nepochopení vlastní existence a jejího smyslu, a jež by mě konečně přivedla k práci, kterou zde mám vykonávat jako to, čemu se klišovitě říká "poslání". Jak jsem s naprostým zděšením zjistila a musela si opět přiznat, ani v tomto roce jsem si nedovolila podřídit se vůli života. Zase jsem hledala únik ze strachu a hlavně jakousi jistotu zabezpečení. Paradoxní je, že jsem ji hledala u společnosti, proti jejímuž nevědomému zájmu vlastně mám pracovat…

Aby zase nedošlo k mylnému pochopení toho, co tady píšu!

V žádném případě nepochybuji o tom, že naprosto všichni mi chtěli a chtějí pomoci. Jejich snaha byla upřímná! Pomáhali tak, jak nejlépe uměli, ze svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ovšem právě zde leží počátek začarovaného kruhu, v němž se neustále motám. Ti všichni mi totiž mermomocí chtějí pomoci tak, jak jsou k tomu vedeni tajnými nitkami svého vlastního svědomí – neboli, jak už bylo řečeno Wilfriedem Nellesem – svou nedospělou svazující láskou. Jednají na základě toho, co se naučili a školským systémem byli naprogramováni, že je nejpřínosnějším způsobem léčby a přístupu ke každému, kdo chce zapadnout do společnosti a zajistit si tak její ochranu a podporu.

Všechno ostatní chování je vysoce rizikové jak pro daného jednotlivce, který odmítne pochopit, že je mu zde nabízeno to nejlepší, co mu může pomoct, tak ale také pro mechanismus hlubšího nevědomého fungování mocenské pozice člověka vůči životu.

Ženská energie nikdy nebude mít potřebu ovládat a tvořit podle své vlastní představy. Je plně oddaná a sjednocená s principem vyrovnávání, balancování a tím vývojem vědomí Celku v jednotlivých jeho částech (v našem případě nás lidí). Ovládat a mít osobní prospěch výhradně jak já chci je atributem nevědomé mužské energie. Pozor! Zdůrazňuji slovo nevědomé! Vědomá mužská energie je totiž opět zajedno se samotvořivým principem Bytí. Nemá samostatné rozhodovací právo o tom, co bude stvořeno! I ona je "ovládána" čímsi daleko mocnějším… Je jí umožněno "zasít sémě" tvorby pouze tam, kde její výsledek nějakým způsobem přispěje k dostrkání všech aktérů k uvědomění si nejhlubších principů vyrovnaného, celistvého Bytí, kde vlk i beránek budou spolu schopni žít v míru a harmonii. Základem takového nového typu soužití ale rozhodně není současné (ale ani jakékoliv předchozí) pojetí přístupu k Bytí, k životu. Kolik vysoce vyspělých civilizací již v historii zaniklo a kromě legend po nich nezbylo téměř nic?! Základem nového typu soužití musí být probuzené vědomí, jež přinese i pochopení, že svět, vnější realita, je pouze odrazem jeho principů tvoření. Zatím to vlastně funguje právě tak. Proč tedy jde svět od desíti k pěti a možná dokonce současná naše civilizace spěje k zániku (pokud se tedy zavčas nezačne výrazněji probouzet)? Protože doposud tvoří zcela nevědomě, sobecky, čistě pro zisk mocenských skupin, jejichž konání je opět nevědomě podporováno lidmi, kteří netuší, jak jsou využívání, jak šlapou po vlastní jedinečnosti, protože potřebují jen zajištění pro holé přežití. Zatím jim to stačí. Vývoj ve světě i v naší ekonomice ale naznačuje, že cesta hledání co nejprůchodnějšího a bezbolestného způsobu přežití (tzn. bez nutnosti vzdát se dětské svazující a omezující lásky v představě, že jedině ona má moc zachraňovat) může naopak vést k zániku.

Chtěla jsem se pokusit najít ve společnosti pochopení a podporu k realizaci záměru, jež je v souladu se záměrem Celku Bytí. Pochopila jsem, jak jsem byla naivní. Doufala jsem, že voda začne hořet jedině na základě mého nadšení pro postup. Přesto ale stále vím, že i voda může "začít hořet", pokud vodu přestanu nazývat vodou a oheň ohněm, a podaří se mi tyto dvě protichůdné energie sjednotit v jejich původní nerozlišené Jednotě, v "místě", kde ještě byly hermafroditními a teprve vůle Celku jim dala podnět k tvorbě. Je potřeba jediné: odevzdat se vůli Celku a jedině jí sloužit jako nástroj výkonu zde ve světě hmoty. Pak totiž může i "hořící voda" sloužit nejenom mně, ale všemu, co JE.

Co je pro takové odevzdání nutným předpokladem?

Přestat se pídit po tom, co je "konečným Záměrem" Bytí, alias toho, čemu lidé říkají Bůh. Cesta k jeho naplnění totiž může vést přes skutečnosti, jež se nám, zúčastněným jednotlivcům, třeba vůbec nemusí líbit, ba dokonce pro nás mohou být bolestivé. Asi tak, jako je to v příběhu z knihy E. Tolleho Nová země, který mne svou energií naprosto fascinuje už mnoho let.

Tak je to!

Zenový mistr Hakuin žil v jednom městě v Japonsku. Těšil se všeobecné úctě a lidé si k němu chodili pro duchovní rady. Jednou se stalo, že nezletilá dcera jeho souseda otěhotněla. Když se rozzlobení rodiče pokoušeli zjistit totožnost otce, řekla jim, že je jím zenový mistr Hakuin. Rozzuření rodiče spěchali k Hakuinovi a za hlasitého křiku a spílání mu řekli, k čemu se přiznala jejich dcera. Jediné, co na to řekl, bylo: "Tak je to?"

Nový skandál se rychle rozšířil daleko za hranice města. Mistr přišel o svou pověst, ale zdálo se, že ho to netrápí. Nikdo už k němu nechodil, ale ani to ho nevyvedlo z míry. Když se dítě narodilo, odnesli ho rodiče dívky k Hakuinovi a řekli mu: "Jsi jeho otec, tak se o něj postarej." Mistr ho přijal a láskyplně o něj pečoval. O rok později se matka dítěte zkroušeně přiznala svým rodičům, že otcem dítěte je mladý muž, který pracoval v nedalekém řeznictví. Zahanbení rodiče šli hned za Hakuinem, aby se mu omluvili a poprosili ho o odpuštění. "Přišli jsme si vzít dítě zpět. Dcera se nám přiznala, že nejste jeho otcem. Je nám to opravdu líto." "Tak je to…" pronesl mistr, když jim malé podával.

Na pravdu i lež, na dobré i špatné zprávy odpovídal pořád stejně: "Tak je to." Dovolil formě přítomného okamžiku, aby byla taková, jaká je, a nenechal se zatáhnout do dramatu dané situace. Existoval pro něj jen přítomný okamžik a ten byl prostě takový, jaký byl. Nic si nebral osobně. Nebyl ničí oběť. Byl v dokonalé jednotě se vším, co se dělo, takže to nad ním nemělo žádnou moc. Když vzdorujete tomu, co se děje, jste tomu vydáni na milost, a okolní svět určuje, jestli jste šťastní nebo nešťastní. (5)

Předpokládám, že je jasné, že takového mistrovského zvládnutí ega (tedy dokonalé vzdání se vlastní vůle) nelze dosáhnout během chvíle – pokud to ovšem takto není v Záměru nejvyššího Bytí. Tak se to stalo například E. Tollemu. Ale i on potřeboval určitou dobu, než mentálně pochopil (lépe řečeno propojil všechny "části" energetického systému lidské bytosti v jeden fungující celek), "co se mu vlastně přihodilo, a jak s tím dál má žít", aby reálně převedl sílu, jež mu byla dána, do činnosti přinášející naplnění, prospěch a hojnost na všech úrovních pro něj a skrze něj pro všechny, kteří se jí chtějí také dopracovat.

Jak obvykle píšu na závěr: nezbývá, než dál pokračovat v práci způsobem, jakým mne vede vnitřní vedení – Vyšší Já, jež je neoddělenou částí Celku, na rozdíl od mého stále ovlivňujícího ega, které je naopak oddělující a tím pádem neustálý zmatek a zoufalství tvořící energií ve mně.

(1) Pojmem "světový názor" nemyslím politický soubor přesvědčení, nýbrž soubor myšlenkových struktur celistvého člověka, skrze něž nahlíží sám na sebe, na hodnoty, které jej mají moc udržet při životě a přijetí ostatní společností. To znamená, že v tomto případě jde o podmíněné emočně mentální vzorce chování, které nám byly předány v genetické paměti předků jako schéma přežití a víry, jež se osvědčilo předchozím generacím rodičů a prarodičů.

(2) Teď by mohl někdo namítnout, že už existují i případy, kdy dítě porodil jedinec s vnějšími fyzickými pohlavními znaky muže. Ano, to je pravda. Ale i tady je vidět, jak nekonečně skrytá je moc ženské energie – pokud by takový člověk neměl dělohu, nikdy by dítě počít, donosit a nakonec porodit císařským řezem (tedy z historického pohledu "nepřirozeně") nemohl.

(3) ALLIONE, Tsultrim. Moudré ženy. 1.vyd. Praha: One Woman Press, 2015. 359 s. ISBN 978-80-86356-53-2, str. 119, 121

(4) NELLES, Wilfried. Rodinné konstelace. 1.vyd.Praha: Alternativa, 2004. 166s. ISBN 80-85993-89-9, str. 36

(5) TOLLE, Eckhart. Nová země. 1. vyd. Praha: PRAGMA. 2006. 220s. ISBN 80-7349-005-6, str. 148

                                                            Předchozí článek – viz tlačítko                       

                                                   Následující článek – viz tlačítko            

                                              Vytvořeno službou Webnode      

.