První čtyři dny v blázinci
24.09.2023
Moje nejhorší představy o pobytu na psychiatrii se naplnily až do dna. Aby nedošlo k mýlce, všechno, co tady dál napíšu, vychází čistě z mého osobitého vnímání hloubky celku a toho, co životně nutně potřebuju obnovit - bytostné vnímání a komplexní přijetí vlastní celistvosti a osobitosti, jedinečnosti, kterou disponuje naprosto každý jedinec, ale jen někteří ji dokáží v sobě objevit a prosadit i proti všem mainstreamovým představám o normálním prožívání člověka. Naprostá většina zdejších pacientů je a odchází vrcholně spokojená, protože pro ně měl tento druh léčby a přístupu k pacientovi blahodárný přínos. To jenom aby bylo jasno, že v žádném případě nechci nijak hanět nebo znevažovat snahu a práci jinak skvělých lékařů a sestřiček - bratrů!
První den jsem se emočně zhroutila. Nedovedla jsem si představit, jak to tady přežiju, protože mi bylo řečeno, že nejkratší doba pobytu je 14 dní, lépe ovšem tři až čtyři týdny.
Druhý den jsem šla na první sezení s psychologem. Psycholog tohoto oddělení má dovolenou, proto zde zaskakuje psycholog z jiného oddělení. Možná k mému velkému štěstí...
Mladý klučina. Ovšem dosud jsem se nesetkala s psychologem, který by byl vůči mému vnímání života tak otevřený a přijde mi, že mi svým způsobem snad i rozumí. Odcházela jsem po dvou a půl hodinách úplně nadšená. (Ještě mě tedy čekají dvě až tři sezení s nějakými testy:-(, tak doufám, že teď nepřechvaluju.)
Už ale večer téhož dne na mě padla až nepřirozená únava. Zatím mi ani nenapadlo, co bude následovat. V noci už jsem se budila bolestí hlavy, ráno v totálním úzkostném záchvatu, který se projevoval čistě přes tělo. Psychika byla zcela neutrální, spíše naprosto udivená, proč se tohle děje, když jsem včera měla tak dobrou náladu a byla jsem konečně smířená se zdejším pobytem.
Navíc mi ještě před psycho vyšetřením ohromně pomohla mladší dcera tím, co mi napsala: "Podle mě ta útrpná šaráda bude mimořádná zkušenost, minimálně proto, že spousta lidí, se kterýma bys třeba chtěla pracovat, si tím taky prošla." Úplně se mi tímto sdělením převrátil úhel pohledu!
Bylo mi fakt zle. Celý den (sobotu) jsem nebyla schopná do sebe dostat jakékoliv jídlo, nikam jít.
Až dnes, po ranním direktu přímo do ksichtu, jímž jsem byla poslaná na samotné dno, mohl přijít obrat. Vždycky to tak (bohužel) u mne funguje. Teprve když mě někdo totálně sejme, získávám sílu hledat a najít sílu v sobě, ne v empatickém porozumění od druhých, po kterém od dětství (nevědomě) bytostně toužím. Protože jsem se zařekla, že už nikdy se nenechám zničit někým zvenčí. Fakt, že zatím se to "těm zvenčí" stále daří, ukazuje, že pořád je ve mně rezerva, kterou je nutné transformovat ve zcela na společnosti nezávislou sílu ducha, která se teprve pak automaticky může projevit i ve vnějším světě.
Je neděle. Jsem na pokoji přes víkend sama, spolubydlící má víkendovou dovolenku. Mám prostor jak pro zpracování utrpení, tak pro vhled do celé situace.
Uvědomila jsem si, proč k onomu záchvatu vlastně došlo, co předznamenával. Avizoval další parciální smrti. A každé takové smrti předchází v hloubce nevědomí hrůza, jestli jí zvládnu projít konstruktivním způsobem, nebo jestli mě shodí to temnoty, z níž se už nedokážu vyhrabat.
Smrt touhy po lidském porozumění hloubce ženské energie. - Od silně nevědomých lidí není šance něčeho takového se dočkat. Nemohou dát něco, co sami nemají.
Smrt touhy po vnějším uznání práva na svobodu osobitého přístupu k vlastním nejniternějších potřebám. - Většina lidí je ve svém neštěstí tak zmatená, že jediné, co je může zachránit, je určení jasného řádu v přístupu ke svému stavu i životu celkově, seznamování se s vlastními dosud potlačenými emocemi skrze skupinové terapie, medikace. Tohle ovšem není v mém zájmu. Jsem dost vědomá si vlastních problémů i způsobu, jak je transformovat, přičemž je mi jasné, že stejný přístup nelze posouvat každému (!), protože by na něj nejspíš nebyl připraven, neměl by sílu a odhodlání jej zvládat.
Uvědomění si, že tohle je ve své podstatě obraz "otcovy" snahy natlačit mě do "normálu" podle své vlastní představy, která ale ve výsledku zabíjí veškerý můj vnitřní potenciál: - když máš úzkostný záchvat je "prý" lepší něco dělat než ležet jak mrtvola; když je ti špatně a ty cítíš, že potřebuješ to nechat vyhnít, poddat se průběhu, vyležet tu bolest a vyspat tu strašnou únavu, je ti řečeno, že když budeš spát přes den, nebudeš moct spát v noci (což je u mě naprostá blbost, protože v těch strašných stavech prostě spím, dokud nepominou, ať je den nebo noc).
Když máš vypozorované, že na lehčí záchvat stačí půlka Rivotrilu, ale na těžký musí být celý nebo dokonce dva, pokud ten první vyzvracíš, hned je ti řečeno, že určitě už teda jsi závislá na tom léku, protože musíš navyšovat dávku. Co na tom, že ty si to setsakramentsky hlídáš, protože ze závislosti máš hrůzu. Způsobila by takový nárůst utrpení, že už bych ho nemusela zvládnout.
Když je ti špatně a chodíš schoulená, protože jinak to nezvládáš, a jdeš si pro kliku na otevření okna, je ti řečeno: "Doufám, že nechcete skočit z okna." Odpovíš, že to nemáš v úmyslu. A pak, když odcházíš, slyšíš, jak je ostatním sestrám se smíchem řečeno: "No, nevím! Vypadá strašně!"
"A co vám teda, paní Faltýnková chybí? Tolik let na tom pracujete a pořád to nevíte?!!! Chybí vám teda nějaký prášek?!" Jak chcete člověku, který vám už při příjmu řekl, že na "záhady mezi nebem a zemí" věří jeho matka, ale on ne, vysvětlit, že až moc dobře víte, "co vám tak šíleně bolestně chybí ", když to "ono" sídlí ve sféře, v niž tento člověk nevěří?! Prostě mi teda asi chybí jenom "nějaký prášek" a tím by bylo vyřešeno.
Naštěstí mám s sebou knížku Sestup k bohyni. Předchozí dny jsem nebyla schopná se na ni ani podívat. Teprve teď si znovu přitáhla mou pozornost. A zásadním způsobem mi pomohla dojít k výše zmíněným výhledům. Moudrost hlubinného vhledu, který zde autorka (Sylvia Brinton Perera) předkládá, silně škrtla a zapálila nový oheň vnitřní síly.
Vydržím tu do zpracování celkového psychologického posudku (prý bude hotový až někdy v úterý, či středu prvního říjnového týdne). Pak okamžitě odcházím. A je mi už absolutně jedno, jaký ten posudek bude, jestli bude mít váhu přispět k přiznání toho invalidního důchodu (čímž si nejsem zrovna dvakrát jistá, když "odmítnu" další "léčbu"), nebo ne. Stejně je nakonec úplně fuk, co o mně napíše nemocnice, moje psychiatrička nebo obvoďačka. Poslední slovo bude mít úředník sociální správy.
Takže stále mi nezbývá nic jiného, než věřit v zázrak: buďto mi bude opakovaně přiznán (na poslední čtyři roky) invalidní důchod, nebo se ve mně otevře "něco", co bude mít sílu přispět k mé momentální zoufalé finanční situaci - to bych chtěla nejvíc; ale co chci já, není rozhodující... Nebo se stane ještě něco jiného. Každopádně je ve mně klid.
P.S. Tento článek je publikován přes mobil. Neumím nastavit některé funkce, proto jeho formát vypadá poněkud jinak než v předchozích případech.
Předchozí článek – viz tlačítko
Následující článek – viz tlačítko
Vytvořeno službou Webnode
.