Prvotní hřích – počátek všech překážek v mysli – a temná noc duše

05.04.2023

Tento text jsem začala psát 30. dubna 2023. Pokračovat jsem však mohla až dnes 5. dubna. Vhledy prostě nepřicházejí najednou :-).

Oslovil mne kouzelný člověk ze Slovenska. Rozvinula se mezi námi velmi hluboká komunikace. Zpočátku pochopitelně probíhala více méně skrze slova. Čím víc jsme se ale navzájem oťukávali a poznávali, dá-li se to tak vůbec říct, tím otevřeněji se nám dařilo nacházet propojení i "mezi řádky" textů, které jsme si vyměňovali.

Oba jsme byli znovu vrženi do zrádného systému komunikace, na jakou jsme v naší společnosti zvyklí. Slova, slova, slova. Dokonce bych řekla, že mi místy připadalo, jako bychom chtěli jeden druhého přesvědčit o tom, že "víme víc". Až jsem se jednou na procházce se psem musela rozesmát: "Bože můj, jak jsme oba stejní! Stejně k smíchu i pláči zároveň. Honíme si tu triko v silovém souboji myšlenek, které používáme podobně, jako když někdo používá "ctrl+c" a "ctrl+v", aby si ulehčil psaní diplomové práce :-D.

A přesto mi bylo k pláči, když jsem si uvědomila, jak malou šanci mám vysvětlit pouhými slovy svůj vnitřní stav a opravdovost snahy o směřování ke stále hlubšímu odklonu právě od připoutanosti k tomuto "stylu života". Stylu nuzného otročení a utrpení v pasti myšlenkových struktur, kterými se řídily generace před námi, které nám byly podsunuty do hlav nejenom v rodině, škole, společnosti, ale rovnou tvoří emoční energetický základ našich bytostí. Tzn. základ, jehož obsah ani neznáme. A co víc, raději ani znát nechceme, protože kdyby se vyvalil celý najednou, je po nás jak po žábě, která se rozhodla přeskákat padesáti pruhovou dálnici na příjezdu do Pekingu. Nekecám! Fakt to existuje :-D! Můžete se přesvědčit v odkazu pod článkem (1).

Proč mám pořád snahu o horečnou aktivitu? Vyhodila jsem starý nábytek v jednom pokoji, vymalovala půl bytu (v rámci čehož jsem opět spadla do úzkostného záchvatu a málem vyzvracela všechny vnitřnosti…), utratila skoro všechny tenké úspory za nový nábytek a doplňky, aby to tu bylo pro dcery s rodinami pěkné, až přijedou na návštěvu, ale aby to bylo pěkné i pro mě(!), horečně komunikuji s někým, kdo o to projevil zájem. Utíkám sama před sebou, protože jinak cítím stále nekonečnou bolest a prázdnotu, v níž stále cosi chybí.

Nejde utíkat donekonečna. To už vím z letité zkušenosti dávno. Jednou se tomu člověk postavit musí. Obzvlášť, když cítí, že jinudy cesta stejně nevede.

A tak, když jsme právě dnes (to bylo 30. dubna) s oním kouzelným člověkem ze Slovenska konečně dospěli k hlubšímu souznění a celistvějšímu porozumění, jak to vlastně v sobě oba máme, už se to nedalo odkládat.

Bolest se vyvalila jako hnis z nazrálého vředu…

Cítím, že mým "problémem" je zásadní vnitřní boj o moc mezi energiemi odevzdanosti Klidu Bytí a věrností energiím první čakry – kmenové síle (2).

Pořád asi není jasné, proč v názvu tohoto textu mluvím o "prvotním hříchu", že? Hned se k tomu dostanu.

Pod pojmem "prvotní hřích" si každý má možnost představit to, co mu bylo podsunuto jako vysvětlení prostřednictvím křesťanské teologie. Důležitější je však spíš to, co bylo jeho důsledkem. Protože něco jako "prvotní, dědičný hřích" nenajdete ani v judaismu, ani v buddhismu, ani v hinduismu. Přesto lidstvo celého světa napříč všemi duchovními směry tzv. civilizovaných krajin, ale i lidé žijící pod vlivem přírodních spirituálních směrů více či méně trpí tímtéž "problémem". Někteří si jej ale ještě ani vůbec nepřipustili, protože zatím necítí takovou potřebu.

Ten, kdo ale je již tlačen si uvědomit, že "něco tu nehraje, něco je tu jinak, něco tu doslova začíná čím dál víc smrdět", jednoho dne dospěje až k nutnosti postavit se své vlastní "verzi příběhu toho, co se to ksakru vlastně tam kdesi na začátku stalo, že nás to mele stále drtivěji".

Přeskočím teď tradiční cestu odhalování a zpracovávání jednotlivých emočních zranění a přistanu rovnou na dně oné pomyslné černé díry.

Nemohu mluvit všeobecně, protože každý má svůj vlastní příběh duše. Musím použít vlastní zkušenost a prožitek, který je tak neuvěřitelně silný, že mě ničí strach z nemožnosti jej vůbec někdy zpracovat.

Tu obrovskou bolest duše vyjádřily za celé roky už hektolitry slz. A stále "to ve mně je".

Zrada, křivda, totální ztráta důvěry, protože nepochopení, proč se to všechno stalo. Co tak příšerného jsem provedla, že musím pykat způsobem, který je na hranici únosnosti? A je to o to horší, že "navenek" se mám jako prase v žitě, doslova, a když takto fňukám, měla by mě hanba liskat (jak se říká tady na Moravě) při představě utrpení, jakým prochází jiní lidé.

Vysvětlení je přitom nesmírně jednoduché. Neprovedla jsem vůbec nic, za co bych měla trpět. Jenom si v mysli zmasírované vinou a trestem nedokážu představit, jakým způsobem se můžu odevzdat vyššímu vedení, když cítím, že v genetické paměti mého těla a v kolektivním ženském emočním těle (z něhož nejsou vyloučeni ani muži, protože i v nich je ženská energie) bylo právě takové chování vedoucími silami "kmenů" (dnes bychom řekli režimů) krutě potlačováno. Jak skloubit touhu uskutečnit svůj "životní úkol" a zároveň přežít v podmínkách, které doslova vší silou takové snahy popírají? Protože bez těla ten úkol naplnit nelze!

Nacházím se už dlouhou dobu v temné noci duše. Bytostně cítím opuštěnost, jejíž příčiny už ale znám a vím, že jsou pouhou iluzí a všichni teoretikové papouškující jenom moudra, která někde vyčetli, a cosi v nich s nimi rezonuje, nemůžou pochopit, proč se toho stále tak držím, když už teda vím, co za tím stojí. To jen nahrává mé analytické části mysli, že tedy asi fakt něco dělám špatně, asi se fakt málo snažím, a to mě ničí přímo ve spirále.

Přitom vysvětlení je tak nekonečně jednoduché. A přichází mi telepaticky, prostě to najednou vím. Stačí pustit se toho strachu a odevzdat se absolutní důvěře v to, co cítím na nejhlubší úrovni Sebe: skutečnému klidu a míru.

Jenže ono to nejde na povel. A čím víc a déle o to člověk usiluje, tím větší frustraci podléhá. Rada? Opět velmi jednoduchá: "Připusť si svou nekonečnou bolest, frustraci, nemožnost dosáhnout změny a pak to celé nechej rozplynout se v onom nejhlubším klidu a míru na dně Sebe."

Ovšem přesně v této chvíli se cítím jako ta již zmíněná žába, která stojí na krajnici prvního pruhu čínské dálnice před Pekingem… Vím, že když "tam vlezu", je po mně, a moje mysl si nedovede představit, "co bude pak". Tady vůbec nejde o obyčejný strach ze smrti těla. Jak už mnoho sebevrahů dokázalo, není oním největším strachem, který může člověk cítit. Tady jde o strach z představy možnosti totální neexistence a zároveň setrvání v těle. Jak se tohle dá skloubit s podmínkami společnosti?

Že to jde, a to velmi krásně, dokazují případy lidí, kteří se odvážili skočit do existenciální prázdnoty.

Opět už slyším rady teoretických radílků: "Tak to vidíš! Proč se bojíš?! Sama vidíš, že není, čeho se bát!" Takové poznámky dokazují jenom jedno: tento člověk ještě netuší; ještě tomu nebyl sám vystaven. Něco jiného samozřejmě je, když to řekne někdo, kdo tím prošel! Ale takový člověk to řekne s úplně jinou energií, z níž vyzařuje totální soucítění a pochopení situace někoho, kdo se k tomu teprve odhodlává.

Další komplikací pak je fakt, že k onomu "zmrtvýchvstání" nedojde z našeho rozhodnutí a nic pro to nemůžeme udělat. Můžeme se tedy jenom odevzdat oné prázdnotě s vírou, že se TO stane.

Nádherně tento proces popsal v již zmiňované knize (2) Ron, bývalý katolický duchovní, dnes uznávaný léčitel, ve vysvětlení, jakým způsobem se člověk stane "vysvěceným" léčitelem:

"Vysvěcený léčitel se vyznačuje tím, že prošel "temnou nocí duše" a přestál pocit opuštění Bohem. Dnes si uvědomuji, že opuštění představuje otázku, kterou nám klade Bůh: Jsi schopen ve mne věřit i v té nejtemnější noci?

Váš vlastní duch se během takového opuštění zhroutí a vy si uvědomíte, že tím peklem můžete projít pouze tehdy, když se vrátíte k Bohu a přijmete boží podmínky bez ohledu na to, co po vás budou od té chvíle nebesa chtít.

Vzpomínka na 'temnou noc' zůstane ve vašem vědomí jako jakýsi orientační bod, s jehož pomocí budete neustále ve spojení s Bohem. Budete pokorní a navždy si budete vědomi toho, že vzkříšení může nastat kdykoliv bez ohledu na to, jak temná je noc vaší duše." (1)

Pokračování napsané 5. dubna 2023

Pořád mi "cosi vadilo". Bylo jasné, že ještě pořád jsem nedokázala skloubit jednotlivé rozbité kousky puzzle vědomí, mysli a emocí. Stále mi přicházela do vědomého cítění energie "těžké zrady", "podrazu neskutečných rozměrů" a neuvěřitelné "lži", které jsem ovšem totálně uvěřila – a ona mne teď má pod absolutní kontrolou a s mým plným svolením má moc nad programováním reality mé životní situace.

Opět mi k tomuto uvědomění "pomohla náhoda".

Na mobil mi začaly houfně chodit varování, že: "V telefonu bylo zjištěno 5 virů! – OKAMŽITĚ KLIKNĚTE PRO VÍCE INFORMACÍ!" A zároveň: "Byly nalezeny 3 viry! OKAMŽITĚ KLIKNĚTE PRO VÍCE INFORMACÍ!"

Pochopitelně jsem na nic neklikala a hned jsem nechala projet kontrolu Avastem: "Všechny kritické oblasti jsou zabezpečené, nebyl zjištěn žádný vir." Takže tyto pseudovarovné zprávy, mají přivodit pravý opak. Třeba pouhým jediným kliknutím donutit člověka, aby si nějaký zhoubný program (virus) do svého zařízení stáhl v představě, že právě teď dělá všechno pro to, aby virus odstranil…

Těch faktorů "nebezpečí" v mém blízkém okolí je teď víc. Stále se mi ukazuje, "že svět je nebezpečné místo plné psychopatů, kteří chtějí jediné – ovládat druhé a těžit z jejich energie"

To je jeden z kořenů mých nejhlubších úzkostí. Přesvědčení, že tak to je a nedá se s tím vůbec nic dělat. Že ať chceme nebo nechceme, kdykoliv se můžeme stát snadnou obětí, pokud se jí již necítíme.

Zase jsem poslední dva dny "utíkala" před nějakým hlubinným uvědoměním. Dnes už ten tlak dospěl do bodu zralosti: bylo mi jasné, že takto se žít prostě nedá a jediná možnost, jak z toho ven, je zjistit, PROČ se tohle ve mně děje. Bytostně cítím, že to všechno je "pouhá zvrácená hra mé vlastní osobní mysli". A protože na základě cítění pravdy v tom, co již potvrzují i kvantoví fyzici (když se obrátím v argumentaci pro svou mysl k současným bohům vědy, kteří jenom potvrzují tisíciletou pravdu vyslovovanou všemi nejvyššími duchovními Mistry), že realitu tvoří naše vědomí, že fyzickou realitu našeho Bytí tvoří myšlenky zhmotňované ve Vědomí z jeho energií, došly mi děsivé souvislosti:

Svět je nebezpečným peklem, protože jsem o tom přesvědčená v hloubce mysli, jejíž energie se už dávno (vlastně už jsou zhmotněné a vyzařují z genetické paměti předků) komprimovaly v obrovskou sílu emocí neustálého strachu, spíše neznámé úzkosti. A protože mozek nutně potřebuje "vysvětlení", ať je jakékoliv, hlavně, že je pro něj přijatelné, promítá pak tento strach do nejrůznějších "známých" záležitostí obyčejného všedního života. Protože síla tohoto strachu dosáhla již kritické meze a tím pádem dovoluje, aby se emoce myšlenek strachu realizovaly ve hmotě, jediným východiskem se mi jeví následující:

Dovolit si ponořit se do oné vysoce nepříjemné energie nevědění, nejistoty, ztráty půdy pod nohama, aniž tento ponor budu provázet jakoukoliv myšlenkou na cokoliv konkrétního. Nechám Pravdu vykrystalizovat působením "světla" síly vědomé pozornosti, kterou koncentrovaně vedu do temnoty oné nepříjemné a dosud tak odmítané energie. Tak to ostatně dělám už celé roky…

Ani to netrvalo dlouho.

Nejdřív přišlo mentální uvědomění: úplně prvotní chyba je skutečně v našem uvěření a přesvědčení o jakémsi "prvotním hříchu", který způsobil, že "jsme byli vyhnáni z "ráje Jednoty". Jednoduše řečeno, "že jsme provedli něco, za co pykáme, jak je to ostatně prezentováno křesťanskou teologií zejména v podání katolické církve (k níž jsem byla přivedena při křtu a hodinách náboženství; jejímž ideám uvěřili všichni mí předkové). To přesvědčení je tak silné, že generuje veškeré "zlo", které se nám děje. Vlastně ještě jinak!!! My všechno, co není zrovna podle našich představ šťastného života, jaký jsme si vysnili, definujeme jako "zlo", kterým jsme trestáni, nebo minimálně jako "nepříjemný a odmítaný opruz", a tím jeho trvání neustále podporujeme a tvoříme. Protože síla odporu je obrovskou tvůrčí silou! Čím víc něco odmítáme, tím víc se nám to tlačí do reality.

Ve zlomku sekundy tohoto uvědomění se vyvalily emoce nesmírné bolesti z faktu, jak strašně jsme byli podvedeni, respektive jak strašně jsme se nechali podvést jenom proto, že jsme opustili světlo vlastní vědomé pozornosti. Protože jedině ona působí jako "srp v ruce ženy" na tarotové kartě Univerzum:

"Nahá žena tancuje v prostoru připomínajícím svým tvarem mateřské lůno, které pouze jemná síť odděluje od okolního světa. Tato síť má naznačit, jak slabá a nedůležitá je přepážka oddělující jednotlivce od celku. Žena drží v ruce srp, čímž ukazuje, že proniknout jemnou síťovinou je velmi snadné. Rukojeť srpu vystupuje z oka Hóra, jež je symbolem egyptského boha vnímání: z toho je patrné, že pouze vnímání a uvědomění je potřeba, abychom proťali síť separace." (3)

Tady je vidět, že někdy, a hlavně pouze pro některé lidské bytosti, které již mají úkol začít odhalovat tyto souvislosti, může být nesmírně náročné se "prokousat" skrze svoje přesvědčení, v nichž setrváváme pouze pro pocit bezpečí v rámci myšlenkových struktur společnosti, kmene, který nás ve své fyzické schránce a emočním naplnění je jako zdánlivě jediný je schopný zajistit. Neboli když se odkážu na jeden z předchozích článků, "lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše"… Daleko jistější a zdánlivě bezpečnější je mít v zádech sílu rodiny a společnosti než uvěřit, že vlastně i ta rodina a společnost je tvořena "něčím daleko vyšším", k čemu bychom se měli upínat jako k jediné skutečné jistotě.

Hatí nám to právě ono "přesvědčení o jakémsi prvotním hříchu", díky němuž nám ten "holub na střeše" vždycky uletí.

A je úplně fuk, jestli se upínáme ke křesťanské filozofii, nebo k jakémukoliv jinému spirituálnímu konceptu, jež jsme oprostili od vlastní vědomé pozornosti, jejímž prostřednictvím zkoumáme a prosvětlujeme všechny myšlenkové iluze světa. Jedině ona je tím srpem, který nás každého "po svém" dokáže vysekat ze sítě separace, oddělenosti, jakožto jediného zdroje vší bolesti světa.

Kdysi dávno jsem si koupila soubor buddhistických tarotových karet. Kvůli jediné věci!!! Na krabičce, v níž je vše uložené, je totiž citát Buddhovy promluvy:

"Nevěřte ničemu jen proto,

že to pravil moudrý muž.

Nevěřte ničemu jen proto,

že to každý uznává.

Nevěřte ničemu jen proto,

že se říká, že je to posvátné.

Nevěřte ničemu jen proto,

že tomu věří někdo jiný.

Věřte jen tomu, o čem sami soudíte,

že je pravda."

Karty nepoužívám. Tato slova mám ovšem na zdi, abych je neustále měla na očích.

Poznámky: