Spirituální vaginismus a posttraumatický syndrom
(námět k všimnutí si jevu ve své vlastní meditační praxi pro každého, kdo bude cítit rezonanci)
Už delší dobu se odhodlávám k odvaze pustit se veřejně
do tématu, které je pro fyzickou ženu a v hlubším kontextu všeobecně pro
ženskou energii (tzn., že se týká i mužů v jejich spirituální praxi)
vrcholně intimní úplně na všech úrovních.
Nikdy se nám v průběhu života neděje nic, co by nemělo hlubší význam, aniž by to nemělo souvislost s našimi osobními potížemi v oblasti duše.
Ve svých sedmnácti letech jsem začala chodit se svým nynějším manželem. Jsme spolu tedy již čtyřicátý druhý rok, v manželství jsme od mých dvaceti let. Jsem ohnivé znamení. Beran. Jako taková disponuji velkou energií, kterou jsem v mládí leta vybíjela vrcholovým sportem, a když jsem skončila na této úrovni, ještě desítky let poté jsem před svými vnitřními démony utíkala stejným způsobem. Honila jsem se denně osmdesáti a více kilometrovými vyjížďkami na kole. Když jsem si odepsala koleno, zjistila jsem, že stále ještě je mi dovoleno běhat :-D… Tak jsem běhala 18, 20 až 30 km denně. Dokud mi nebylo vyšší silou osudu ukázáno, že před životními úkoly, ať jsou jakkoli těžké, bolestivé a složité, nelze utíkat věčně.
Jako ohnivá žena jsem pochopitelně již od raného věku cítila i fyzickou vášeň a touhu. Jenomže právě tato energie se nesetkávala s pochopením mého otce… Cítil ji. Cítil mou přízeň ke klukům, přestože tenkrát byla zcela nevinná, a když u nás začal sem tam přespávat můj kluk (nynější manžel), neunikly mu moje noční cesty do pokoje, kde jsme se setkávali. Už od samého dětství mě měl za "fenu", jak se tady říká. Neustále mě tvrdě podezíral z nemravného chování, ze skutečnosti, že mu jenom stále lžu, když říkám, že chodím na trénink, a přitom on mě, když jel autobusem z práce, "viděl tahat se po Olomouci s nějakým klukem" právě v době, kdy jsem údajně byla v plném zápřahu sportu. V té době totiž po Olomouci chodila holčina, která vypadala, jako by mi z oka vypadla, oblékala se také stejně, a dokonce můj vlastní bratranec, který ji potkal z očí v oči, si v první chvíli myslel, že jsem to já…
Zjednodušeně řečeno, od dětství byl ve mně pěstován a posilován nekonečný stud za cokoliv sexuálního. Nebylo tedy divu, že když mezi mým nynějším manželem a mnou tenkrát došlo i na fyzické milování, skončilo to naprostou nemožností z mé strany a mým emočním zhroucením. A tak to šlo celý rok…! Nejsem si jistá, jestli by se v dnešní době ještě našel nějaký kluk nebo muž, který by byl ochoten tak dlouho to zkoušet, vždy se stejným výsledkem…
Láska hory přenáší. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Na určité úrovni mi bylo jasné, že jsem sevřená zásadním strachem z toho, "co by mi řekl můj otec", jak strašně by se zlobil, jak nekonečně moc bych ho definitivně zklamala, protože se tímto vlastně vší silou snažím "potvrdit jeho nevalné mínění o své dceři". Bylo mi ale také jasné, že tento muž je ten pravý a jediný, pro kterého to chci udělat (když už tedy pominu samu sebe :-D), a to i proti vůli vlastního otce. Něco mi říkalo, že se potřebuji uvolnit do mnohem větší hloubky, než je jen fyzická úroveň. Protože u mě není povrchní nic, co považuji za zásadní. Skutečná láska, která má srovnané priority, tělo i duši, pak překoná všechny překážky. Dnes máme dvě dospělé dcery, z nichž ta první byla počata až rok po svatbě. Takže nakonec byl i otec uklidněn…
Když jsem na své duchovní cestě našla způsob, jak pronikat do stále hlubších a hustějších vrstev nevědomí, uvědomila jsem si, jak strašně se bojím dovolit své vědomé pozornosti, aby vnikla někam, kam "je to zakázané", kam se hned tak někdo neodváží. Tedy obzvlášť v případě mé původní rodiny a všech předků. Kromě některých výjimek. A právě tyto výjimky jak v rodech otce (tam to cítím ve velmi hlubokých generacích), tak v rodině maminky, s největší pravděpodobností způsobily, že jakákoliv opravdová hlubší spiritualita se dostala na černou listinu zakázaných aktivit. Z kontaktu s hlubší ženskou energií se stalo tabu.
Když jsem kdysi na rodinných konstelacích řešila vztah s matkou, proces se v jedné chvíli zadrhl a nebylo možné se pohnout dál. Konstelářka tedy postavila do konstelace za mou zástupkyni přímo mne. A proti mně postavila "inkvizici". Kdo zná způsob práce při této fenomenologické záležitosti, ví, že konstelář je v dané situaci propojený s energiemi všech "postavených" a cítí dynamiku energií v celku tohoto postavení. Proto mu přichází intuitivně "pokyny", "vnuknutí", jakou energii má do systému zasadit, aby se věci daly do pohybu.
Chvíli jsme tedy stály proti sobě. A najednou se to stalo: ze stěny v jednom jediném okamžiku spadly asi čtyři nebo pět obrazů mandal, které zde visely v řadě vedle sebe na jedné zdi. Šok! Tohle ještě nikdo z nás přítomných nikdy nezažil. Konstelářka se zmohla jenom na jedinou větu: "Aha, takže jdeme od toho:" Nikdy víc už jsem se nesnažila přijít na to, co to mělo znamenat. Protože jak mně, tak zřejmě všem ostatním bylo jasné, že zde jde o tvrdý mocenský boj mezi energií, která touží po Pravdě, a energií, která chce za každou cenu zabránit právě takovému poznání.
Pokud by tato příhoda byla někomu málo, pokud by ji považoval za příliš "ezoterickou" a nemající potenciál dokázat, že něco takového se tu skutečně děje, je v rodině mé maminky ještě jeden daleko konkrétnější případ člověka, jehož utrpení spojené s nemožností dělat to, co cítil, že dělat má a potřebuje, skončilo tragicky. Tento muž měl velké léčitelské schopnosti, byl přirozeným irisdiagnostikem, nadaným výrobcem přírodních léků z bylin, člověkem, který prostě jasně patřil mezi ty, kdo naplno využívají svou ženskou intuitivní sílu. Byl to maminčin strýc, bratr jejího otce.
Bohužel, i on žil v době, kdy zde vládla inkvizice, i když už jiného ražení než ta z před stoletími. Je ale úplně jedno, jak se mocenská síla, která chce potlačit všechno, co čerpá z hloubky, aby to lidi osvobozovalo, projevuje navenek. Maminčin strýc byl policií komunistického Československa padesátých let obviněn z nezákonného obohacování, protože svoje léčivé přípravky prodával na tržnici v Olomouci. Ono nejde vyrábět bez finančních prostředků, že jo…
Nemůžu si odpustit, abych neodběhla kousek od tématu; tady je jedna perlička z maminčina vyprávění:
Maminčin tatínek byl sedlák. V jedné době pěstoval ve velkém kmín. A jeho bratr za ním takhle jednou přišel a říká: "Ty, poslyš, potřeboval bych nějaký kmín na experimenty. Mohl bys mi dát?" "No to není problém! Kolik ho chceš?", odvětil můj dědeček s očekáváním, že jeho bratr mu gestem obou rukou ukáže, jak asi velký snopek toho kmínu teda chce. "No…. Asi tak dvě fůry.", zněla s nevinnou tváří prohlášená odpověď :-DDDDD…. (Jen pro jistotu vysvětlení: fůra byl maximální náklad, který se dal naložit na valník za traktor… :-D)
Když pak maminčin strýc dostal předvolání, aby se dostavil na policii, protože je "obviněn z nezákonného obohacování, které naše republika trestá odnětím svobody na dobu určenou soudem", řekl, že by vězení v žádném případě nevydržel. Oběsil se ještě před zahájením trestního řízení.
Proč tohle všechno zmiňuju? Abych přiblížila sílu energie už ani ne strachu, ale naprosto smrtelné hrůzy z jakéhokoliv průniku do tajemných oblastí, jejichž pravda se "někomu nehodí do krámu", protože přímo ohrožuje jeho mocenské postavení, poslušnost a nevědomost "poddaných", které chce (daný režim náboženský, politický, nebo i jen ještě skrytější síly korporátů v dnešní době) ovládat. Tyto síly chtějí hlavně nevědomé a poslušné lidi, kterými lze manipulovat, lze je vydírat strachem z finančního, spirituálního (sekty, ale i církve) nebo jakéhokoliv jiného nedostatku.
Čímž se tedy dostávám k jádru pudla v titulku…
Odtud plyne veškerá moje zdánlivě nedefinovatelná nejhlubší bolest, smutek, pocit viny a úzkost měnící se s intenzitou přiblížení ke vstupu do takového tabu ve smrtelnou hrůzu.
Každý, kdo se někdy zajímal, stejně jako já – mě tohle téma vždy naprosto fascinovalo – o posttraumatický syndrom a jeho léčbu, ví, že jediná cesta z jeho pekla vede skrze znovuprožití síly emocí, které v danou chvíli psychika zablokovala z důvodu přežití. Nesnesitelnost momentálně akumulovaných bolestných emočních energií by mohla přivodit zkratové jednání ústící třeba v sebevraždu. V první řadě musí přežít tělo.
K tomu, aby člověk v sobě našel odvahu podívat se takové bolesti do očí a uvědomit si její sílu prožitkem skrze celý systém těla, emocí, mysli a vědomí celku, potřebuje dozrát. Má totiž jen dvě možnosti. Může se do smrti bránit procesu zpětného prožitku; pak se ale jádro problému bude neustále objevovat v podobných situacích současných životních událostí, což tělo nakonec stejně nevydrží, a když ne nic horšího, časem onemocní. Nebo se rozhodne pro splnění svého životního úkolu a využije událost k získání zkušenosti. Protože, jak říká psycholog Daniel Štrobl v knize Psychologické aspekty zabití, "Zkušenost není to, co se nám stane, ale to, co uděláme s tím, co se nám stalo." (1)
Abych se mohla posunout v poznání hlubin svého osobního energetického systému v rámci Celku Vědomí, musím neustále překonávat bariéru hrůzy, která má ty nejhlubší kořeny v omylech mysli, jimž jsem uvěřila na základě životních zkušeností předků, cítění světového ženského emočního těla a vůbec emočního těla celého lidstva v hloubce jeho pozemské existence. A to je takový masakr, že se vůbec nedivím svým mdlobám, zvracení, nemožnosti se pohnout, když ležím v posteli totálně paralyzovaná úzkostí, jejíž příčinu v té chvíli ani netuším. Ani tomu, že už na svém léčení pracuji tolik let… Když to tak mohu mít já, zcela určitě to tak budou prožívat i mnozí další lidé, kterým se zpracování nějakého traumatu stalo životním úkolem. Proto o tom píšu.
Čím víc se blížím "ke dnu", tím náročnější je najít v sobě morál k ponoru do krutě nepříjemných energií. Přišla jsem (a to už fakt hodně dávno) na to, že aby bylo možné nějakou energii vědomě přijmout, musím najít "tu pravou", tu skutečně nejbolestivější, a proto tak dokonale skrytou před možností náhodného uvědomění. Ne nějakou "její náhražku, kterou předhazuje mysl v naději, že to nebude fungovat". Pokud se snažím přijmout nějakou návnadu, která se zrovna hodí do kontextu životní situace, nepodaří se mi to!!! Prostě nejsem schopná přijmout něco, co je falešné a jenom zavádějící.
Fakt, že se vám podařilo něco vědomě přijmout, poznáte docela snadno: ať je to sebenepříjemnější a odpudivější, můžete se v tom prožívání uvolnit. Můžete dovolit, aby se tato energie ve vás projevila svou silou, ale vaše vědomí ji pozoruje odděleně od psychosomatických reakcí těla. Tedy..., ne že by tělo nereagovalo, to bych zase až příliš zjednodušila. Tělo a jeho reakce cítíte. Ale protože psychologická spojitost se strachem z emoční bolesti, která stojí jako příčina reakce těla někde hluboko v pozadí nevědomí, je vědomě stopnuta (vědomí ji pozoruje odděleně; tohle se zase strašně špatně vysvětluje slovy!), je i reakce těla (bolest, tlak, nevolnost) snesitelná (2). Je to až zázračná úleva. Zároveň v průběhu takového vědomého, a proto naprosto klidného průniku do hustoty dříve odmítané energie bolesti nebo strachu, úzkosti, dochází ke kvantové reakci: klidné světlo vysoce vibrující vědomé pozornosti proniknuvší do temné husté nízko vibrující energie negativní emoce vyvolá anihilaci (mrkněte na termín "pozitronium" (3), jde vlastně o vědecké vysvětlení spirituálního procesu poznání) a z negativní energie nevědomosti či omylu vykřeše světlo poznání, jak to vlastně doopravdy celé je a jak to funguje, a že se to všechno stalo jenom proto, aby nás to donutilo naučit se právě takovéto práci s energiemi.
Jak už jsem ale řekla, prvotní překážkou při takové cestě je strach vycházející z nepříjemných zkušeností našich nebo našich předků, či dokonce emočního těla celé společnosti, který způsobí, že se psychika mysli sevře a odmítne vás "pustit" do nitra poznání. Takže teď už je asi každému jasné, proč mluvím o spirituálním vaginismu… Strach stahuje tělo i vědomí, pokud mu to dovolíme.
K jeho překonání funguje úplně stejný přístup, jako v případě vaginismu sexuálního. Je nutné uvědomit si své priority, směřování celého života, odpovědnost za svou vlastní existenci a schopnost a odhodlanost plně a bezpodmínečně se odevzdat lásce – tentokrát lásce k Pravdě Skutečnosti, Života, tedy v konečném důsledku Lásce k Sobě. Odměna je pak ještě daleko významnější, než když si dovolíte naplno a uvolněně prožívat sex s milovaným partnerem až k jeho vyvrcholení. Toto potěšení je nádherné, ale absolutně pomíjivé. Radost a vděčnost z poznání při orgasmu spirituálním je neporovnatelně větší, protože je trvalá, zasahuje všechny oblasti života lidské bytosti a v jejím důsledku pak mnohdy dochází i k úpravě vnějších životních okolností. Což mohu potvrdit! Nikdy bych si nemyslela, že budu moct žít takovým způsobem, jak se to děje. Pravdou ale je, že moje "slušné vychování" mi neustále hází klacky (spíš celou horu klád) pod nohy, protože zatím mám fakt velký problém skloubit hodnoty společnosti, mé vlastní osobní cti a důvěru v to, že svůj život žiju přesně tak, jak chce být žit. Navzdory odporu souzení společnosti. O tomhle nejspíš také jednou budu mít potřebu napsat.
P.S.
Neustále dokola zmiňuju svou vášeň pro obraznost
fyzické reality, v níž se zrcadlí realita vztahů energií. Proto i tady
jsem nebyla schopná najít méně stydlivý (:-D) – a to ani ne tak z důvodu
vlastního studu… Ale co když se k tomu dostanou mé dcery, nebo nedej bože
manžel, někdo z rodiny, někdo ze známých :-o …. Jo. Tak to jsou přesně ty
zmiňované klacky pod nohama "mravních hodnot", které jsem převzala ve výchově a
které ještě stále způsobují, že "o některých věcech se prostě ze slušnosti veřejně
nemluví" - fyzický obraz průniku, spojení a obohacujícího vyvrcholení
v oblasti jemnohmotných energií našeho spirituálního poznávání, než je
právě sexuální spojení muže a ženy, u něhož je potenciál vzniku nového života –
početí dítěte.
No… a zase jenom doufám, že to nějaký nevědomý fanatik nepojme jako výrok proti svazkům a sexu stejnopohlavních párů!!!!! Takt to ani náhodou! To by bylo jenom plytké zneužití a zkreslení tématu! Protože tady mluvím o hlubší podstatě ZRODU NOVÝCH SKUTEČNOSTÍ, potažmo nového života ve fyzickém dítěti. A to zatím, aspoň teda podle mých vědomostí, bez spojení zárodečného ženského vajíčka a mužské spermie – energie jin a jang – nelze uskutečnit.
A stejně tak doufám, že se tohoto nechytí nějací fanatičtí odpůrci potratů, kteří jsou bláhově přesvědčeni o tom, že Život potřebuje jejich ochranu… Život nic z toho nepotřebuje! Je dostatečně silný na to, aby ochránil sám sebe! A nejenom to. Je dostatečně silný k tomu, aby nás všechny donutil si tuto skutečnost přiznat ve vlastním osobním životě. To už je ale opět téma na nějaký (možná) příští článek.
Pokud byste někdo chtěl, abych o těchto i třeba ještě dalších věcech napsala, dejte mi vědět. Vůbec bych byla moc ráda, kdybych věděla, o jaká témata je mezi čtenáři zájem. Určitě by se mezi nimi našlo něco, k čemu bych mohla přihodit špetku zkušeností z vlastních pozorování … :-). Velice děkuji za takovou případnou spolupráci :-).
Poznámky:
(1) ŠTROBL, Daniel. Psychologické aspekty zabití. Prožitky vojáků související s aktem zabití nepřítele. 1. vyd. TRITON, 2019, 318 str. ISBN 978-80-7553-715-7, str. 211
(2) Vysvětlení tohoto procesu lze opět přirovnat k jevu sebepoškozování. Jde vlastně o tentýž mechanismus, ovšem zcela nevědomě použitý, a proto nefungující trvale. Postižený při fyzickém sebepoškozování raději zaměřuje plnou pozornost k momentální fyzické bolesti - tzn. k něčemu, co se děje právě teď, v přítomném okamžiku, protože ta je nakonec pro něj snesitelnější než nepřijatá, nezpracovaná, a proto stále působící bolest duše. Neuvědomuje si, nezná žádnou jinou možnost úniku, žádný jiný mechanismus, pomocí něhož by mohl účinně pracovat s emoční bolestí minulosti jakožto bolestí kořenovou, a tak ji přetransformovat v sílu vědomí, v osobní životní sílu. Tady je pak zcela zřetelně vidět, že bolest emoční – bolest duše je skutečně daleko nesnesitelnější než bolest fyzická. A zároveň že veškerá bolest těla má svůj původ v nezpracované bolesti emoční. Ale protože na spirituální úrovni NELZE nic jednoduše vysvětlit slovy tak, že tohle platí vždycky přesně tak, jak si to momentálně dokáže jedinec vysvětlit podle hranic svého představivostního vývojového obzoru a pro každý případ, ani toto nelze považovat za konečnou bernou minci. Vnitřní svět dynamiky energií Bytí je naprosto nezávislý na naší vůli jej nějak řídit, na tom, do jakého rámce vlastních představ jej chceme napasovat, protože pro nás je to pohodlnější a zdánlivě bezpečnější. Jediné, co nám dovoluje, je POZNAT, JAK FUNGUJE, A PAK SE MU ZCELA ODEVZDAT. A to ať se děje, co se děje.
(3) Viz tlačítko
Předchozí článek – viz tlačítko
Následující článek – viz tlačítko
Vytvořeno službou Webnode
.