Stále hlubší ponor

Konečně cítím, že jsem opravdu udělala přímo zásadní posun. O to pro "normálně uvažujícího člověka" šílenější však je, že neznamená nic jiného, než smíření, konečně opravdové a hluboké přijetí utrpení, které je spojeno s mým osudem.

V minulém článku jsem zmiňovala obrovský přínos "druhého čtení" knihy Sestup k bohyni. Teprve nyní jsem schopna si uvědomit, jak povrchně jsem ji četla před několika lety poprvé. Přesto už tenkrát jsem jí byla přímo unesená, protože její text ve mně rezonoval na velmi hluboké, tenkrát ještě ne zcela zvědomělé úrovni.

Dnes se vůbec nedivím, že jsem četla s vnitřním přijetím jen do té míry, do jaké jsem byla schopná v dané době přiznat si hloubku bolesti, která tehdy byla v rámci psychické obrany zablokovaná. Každý je schopen unést jen tolik, na kolik si je prakticky (tzn. "umí to použít jako svou sílu"), celistvě, ne jen mentálně(!) vědom toho, čím je ve Skutečnosti.

V každičké fázi svého vývoje si říkám, že víc bolesti, marnosti, bezvýslednosti a pocitu naprosté bezmoci už nemůžu unést. Přesto se v každé další fázi, spolu s vývojem vědomí a uvědomování si souvislostí v hloubce, pokaždé přesvědčuji, že může být ještě hůř.

Letošní rok je ovšem naprosto unikátní. Bytostně cítím, že všechny negativní pocity na mne doléhají čím dál větší silou. Jak už jsem se zmínila, dokonce tak, že jsem znovu připustila myšlenku, že v nějaké silně low pointové chvilce tomu všemu udělám konec. To nutkání bylo v posledních měsících čím dál častější.

Druhá půlka mne však stejně silně, vlastně naštěstí o něco silněji cítí, že nemám šanci takovým způsobem nic vyřešit. Jednalo by se pouze o další z útěků před opravdovostí celistvé reality. Odmítám stále utíkat. Poprvé jsem si tuto svou taktiku uvědomila už jako jedenáctileté dítě. Když mi bylo deset let, začala jsem dělat moderní gymnastiku. Byla jsem talentovaná, alespoň tak mne hodnotila trenérka. Jenže u tak esteticky náročného sportu jenom pohybový talent a vnitřní cítění souznění s ním nestačí. Překážkou u mne byla robustnější konstituce těla. Ne, že bych byla tlustá, ale přece jen – moderní gymnastika vyžaduje dívky útlé v kosterní stavbě a přímo hubené, stejně jako balet. Navíc zde mezi děvčaty vládlo silně konkurenční prostředí. A patřit k "nadějím", jak naší skupince vybraných říkala trenérka, se neodpouští. Jakožto bytost vysoce senzitivní, nemohla jsem tuto atmosféru unést. Jako "hodná holčička" jsem ale neměla ani odvahu říct, co mi vadí. Vyřešila jsem to tedy "po svém". Přestala jsem tam chodit. Už tehdy mi můj ještě nijak vědomě nerozpoznaný vnitřní hlas řekl, že stále jenom utíkám, že nejsem schopná se postavit potížím čelem. Tím zadupanější sama v sobě ve své bezmoci a neschopnosti jsem se ovšem cítila být.

Teprve po mnoha dalších letech a mnoha dalších stejných "taktických ústupech" jsem si jednou řekla, že už to takhle dál nejde. Není možné do nekonečna jen utíkat, protože masa energie poraženectví se v mém nevědomí stále jen navyšovala, aniž by cokoliv řešila konstruktivním způsobem.

S přibývajícími roky se moje celková nespokojenost, pocit neúplnosti, nenaplněnosti, nekonečné frustrace z absence čehosi neidentifikovaného dál jen zvětšovala. Už nebylo úniku. Vyzkoušela jsem všechny možné vnější způsoby. Všechny práce končily opětovným ústupem, tentokrát už vyloženě z důvodu pudu sebezáchovy. Deprese se prohlubovala. Záliby se staly fádními a naprosto neuspokojivými. Mnoho let jsem vysilujícím způsobem sportovala. Nejdříve vrcholově, pak už jen rekreačně, ovšem stále jakoby při vrcholovém tréninku. Jezdila jsem 80 km (i víc) denně na kole. Až jsem si odrovnala koleno. Zjistila jsem, že běhat ještě můžu. Následovalo dalších několik let každodenních minimálně deseti, pak ale osmnácti až pětadvaceti km. Měla jsem pocit, že pokud ten den nepůjdu na kolo nebo běhat, zblázním se.

Pak se ale i tento způsob nevědomého unikání před hloubkou reality, kterou jsem měla a mám poznat v plném spektru, začal bortit. Místo endorfinů se začaly vyplavovat depresivní hormony, nebo jak to říct. Síly ubývaly, chuť tím pádem také. Konečně přišlo na řadu pochopení, že odpovědi na to, proč se neustále cítím tak mizerně, musím hledat sama v sobě a ve svém nitru.

Trvalo mi dalších třináct let ezoterických a pak už vysloveně meditačních snah, než jsem byla donucená zůstat doma, abych věnovala veškerou energii svému uzdravení. Teď je to už téměř celých jedenáct let a situace se nijak neposunuje.

Protože ale prvotní prostor Bytí je jedním obřím paradoxem, jednotou protikladů, které se nikdy v žádném případě nedají smíchat, spojit, a přesto je tato bazální prvotní energie jejich absolutní láskyplnou jednotou, která každičké energii umožňuje svou plnou realizaci v jakémkoliv směru a síle, ani toto mé hodnocení situace ve mně není plně pravdivé. Dosáhla jsem totiž něčeho nesmírně cenného: kontinuálně se ve mně prohlubuje pochopení a vnitřní uvědomění, jak nekonečně mylný byl můj pohled na vztahy, život a na to, co lidé nazývají Bohem.

Moje vnitřní utrpení se tímto ale nijak nezmenšuje. Spíš naopak. Jsem nucena vystavovat se čím dál větší hloubce temnoty a smrti v sobě. Opět tady vlastně používám protimluv, když před chvílí jsem uvažovala o sebevraždě, tedy smrti jako něčem, po čem toužím, protože v mé nevědomé mysli jde o "definitivní" vysvobození z utrpení: nic necítit, nic neřešit, nic nevědět, nebýt. Dokonale nebýt. Je zde ale druhá část mě – moje spirituální, ženské já – která si je naprosto jistá(!), že jde o pouhý sebeklam mužské aktivní touhy (ve mně) ovládat svůj život tak, jak si přeju. Tudíž jde jen o vysoce sofistikovaně skrytou cestu do ještě většího pekla.

Když se stále dokola zmítáte v takové nekonečné smyčce, začne vám postupně zákonitě docházet, že před utrpením zřejmě ani není úniku. Možná to tak nevypadá, ale zoufale jsem se po napsání každého článku styděla, že neustále jenom dokola fňukám, že jsem naprosto neschopná, sebe litující se slaboška, která si svůj mindrák jen vylévá do éteru, aby alespoň trošičku upustila ventil přetlaku.

Sobotní blesk, který uhodil, pokud ne přímo do našeho domu, tak zcela určitě v zásadní blízkosti, neboť následky na elektrických zařízeních v celém bytovém domě byly víc než hmatatelné, byl snad opravdu seslán (použiju-li dramaticky mystické vyjádření :-)) z nejvyšší milosti samotného nebe. Pokud to tedy bylo způsobeno bleskem :-D, že jo… Člověk ale nemá ani tucha, jak jsou "věci zařízené", a pokud má opravdu všechno, ale úplně všechno (jako že já jsem o tom přesvědčena) původ v jedné jediné prvotní energii Celku Bytí, není důvod pochybovat, že souvislost v synchronicitě průběhu všech událostí tady skutečně existuje.

Jak už jsem zde psala, byla jsem poňouknuta k znovuzačtení se do knihy Sestup k bohyni. Teprve teď vidím, jaký kus cesty jsem za ty roky ušla. Vlastně bych měla říct "byla jsem donucená ujít" :-D.

Najednou totiž vidím, doslova zírám s otevřenou pusou, jak do posledního detailu přesně autorka Silvia Brinton Perera (jungiánská psychoanalytička) ukazuje i na příkladech svých klientek, že je zcela legitimní prožívání ubíjejícího, roky trvajícího nepochopitelného utrpení nejenom u mne, ale i u mnoha dalších žen, kterým teprve její nadhled a vhled do skutečnosti pomohl zorientovat se v situaci a najít tak léčivý přístup. Já sice nemám jako terapeutku tak erudovanou bytost, ale i fakt, že se se vším musím rvát sama a spoléhat se jedině na vlastní vnitřní vedení, má zcela určitě velmi konkrétní (pro mne edukativní) význam.

V celém svém nadšení vidím jediný "háček"… Takovou cestu si dovolí nastoupit opravdu jedině ta (nebo ten), kdo je postaven tváří v tvář nevyhnutelnosti. (Takže i kdybych chtěla být někomu nápomocná na jeho vlastní cestě, nemám pro něj moc příjemnou zprávu… A lidé dnešní doby čím dál víc šermují větou, "že za své peníze chtějí odpovídající profit", v lepším případě, že "takové rady jsou k ničemu, protože oni potřebují řešit svou neúnosnou situaci hned a co nejjednodušším způsobem.)

Protože, jak zde autorka udává, "utrpení je rovněž důležitou součástí podzemního ženství. Utrpení k ženství patří."

Dále uvádím výňatky z textu dané kapitoly:

"Ereškigal* prožívá a zosobňuje bohem stanovený zákon, jenž praví, že "všechen život se smrtí končí", že zrod a zánik jdou v ženském bytí ruku v ruce, že změna a bolest jsou nevyhnutelné. Temná paní trpí osamocena, trpělivě setrvává v ponížení. Připomíná nám skutečnost, že mnohé bohyně strádají, zmučené odlukou od dítěte, matky nebo milence. Trýzni se nevyhýbají, nýbrž jí čelí a vyjadřují ji. … Jiné jsou ochromené nebo skončí na kůlu, neboť utrpení může vést k děsivé pasivitě, negativní netečnosti. V Ereškigalině říši vládne klid, v němž je vše miazmatické, chladné a zárodečné. Inanna visí na kůlu, Ereškigal sténá. Není tu naděje, žádné efektivní řešení principu jang, nelze uniknout prací nebo vůlí. To je druhá stránka chladu temné bohyně.

Zde je však utrpení prvotním projevem. Obětujeme jím aktivitu, a přijmeme-li ho jako způsob oproštění se od věcí, může nám dokonce přinést obrodu a osvícení. Prožíváme zde nejhlubší temnotu přítomnosti – pocit naprosté ztráty všeho, i schopnosti aktivně jednat, ztráty tak absolutní, že všechno pozbývá smyslu, zmrtvělé po nejbolestivějším vypětí, panuje tu bezmocný chaos ochromených či neusměrněných afektů, bezmocná samota zoufalého běsnění nezhojené ztráty a touhy, přičemž veškeré způsoby obvyklého jednání jsou neúčinné (neznáme tedy žádnou cestu, jež by nás z tohoto pekla vyvedla). Můžeme pouze útrpně setrvávat, polomrtvé bolestí a bezmocí, otupělé a bez života, dokud a pokud nás nějaký zázrak milosti neosvítí novou moudrostí."

Jak zásadním způsobem dané vyjádření v sumerském mýtu souzní s popisem vnitřního stavu "aspiranta na duchovní osvícení", které jsem zde již také uváděla v citaci Paula Bruntona O temné noci duše.

Jak zásadním způsobem nakonec všechno zapadá do mých vlastních prožitků a zkušeností s "průchody nejnáročnějšími krizemi", kdy trpí nejen psychická část mé mysli, ale velmi nepříjemně (spíš naprosto odporně a hnusně) i tělo. Vždycky po té přichází neustále se prohlubující vhledy do - mohu-li si dovolit to takto nazvat - hlubší moudrosti Bytí a jeho zákonitostí. Vždy znovu a znovu procházím "fázemi smrti" od naprostého odporu přes depresi, až po konečné smíření, přijetí bezmoci, k odvaze čelit otevřeně v naprostém klidu, který je však provázen smrští nesmírně silných emocí, smrti strachu a z něj vyplývajícího odporu podívat se realitě přímo do očí.

Uvědomila jsem si teprve po "zásahu bleskem", že konečně jsem schopná skutečně (tzn. prakticky, žitím) se smířit svým utrpením, kterému nelze ujít, protože právě a jedině v jeho nejhlubší smrtelně nehybné a bolesti plné temnotě lze nalézat hlubší moudrost. Poslední střípky pochybností, které mi neustále a opakovaně proměňovaly veškerou půdu pod nohama v tekutý písek, jsou pochopeny. Ne, že by zmizely! Jenom už bezpečně vím, že všechno je v pořádku, i když situace je téměř nesnesitelná. Toto vědomí mi totiž dává sílu jít dál. V podstatě si troufám říct, že jsem se začala přibližovat tomu, o čem jsem tady zatím jen "snila": není nic, co by mi mohl "někdo" ukrást, čím by mě mohl "znásilnit", o co by mě mohl připravit, pokud to já sama ve slabé chvíli nepozornosti ke svému vnitřnímu hlasu a skutečnému (spirituálnímu) JÁ neumožním.

Navenek se tedy stále nic nezměnilo. Pořád visím ve vzduchoprázdnu absence nějaké činnosti, která by mne nezabíjela a nejenom naplňovala spirituálně a emočně, ale i finančně, protože bez peněz zde žít nelze. Změnilo se ale něco velmi, velmi zásadního: už netrpím psychickou depresí z nevědomosti a strachu, že když se tomuto způsobu žití odevzdám, bude to můj definitivní konec, protože mě nakonec stejně dostane tam, kde skončil můj děda či otec. Tělo mi však hlubinnou úzkost dává najevo i nadále. Rozhodně tedy stále potřebuji jediné: klidný a ničím vnějším nerušený prostor ke své vnitřní práci, do něhož nezasahuje žádná cizí vůle, která by mě nutila (třeba právě pro peníze na přežití) rozptylovat pozornost a dávat energii do činností, které jsou pro mne v tuto chvíli jedem.

Doposud je správnost celé mé cesty potvrzována finančním zajištěním ze strany manžela. Beru to nejenom jako jeho velkorysost, ale také jako "manu nebeskou", jež je prý poskytována těm, kdo se bezprecedentně odevzdají navzdory všemu strachu svému vnitřnímu vedení. Nezbývá mi než věřit, že to tak bude i nadále, nebo tedy alespoň do doby, kdy mi bude (pokud tedy bude) ukázána činnost, která by přinášela i peníze k životu v materiálním světě.

* Ereškigal je temnou stranou Bohyně, je označována jako vládkyně "Velkého dolního světa". Inanna je pak její světlou stranou, je označována jako "královna nebes, místa, kde vychází slunce". I zde je opět vidět, že naprosto vše v Celku Bytí má dvě energeticky protichůdné kvality, jejichž vzájemné vztahy zaručují dynamiku dění a vývoj.

    Předchozí článek – viz tlačítko               

Následující článek – viz tlačítko  

             Vytvořeno službou Webnode               

.