Statečnost

Níže uvedený článek jsem napsala včera. Nenašla jsem ale odvahu jej publikovat. Dokonce jsem jej chtěla celý smazat úplně. Připadalo mi, že osobně říkám až za hranu přijatelného, a přesto celý text bude pro nezaujatého čtenáře vyznívat jako neustálé opakování jednoho a toho samého, takže nuda k nevydržení.

Teď je následující den po 22. hodině. Právě jsem prošla velmi emočně vypjatým prožitkovým vhledem do toho, co se mi teď vlastně děje. Bolest nekonečného duševního utrpení (vnějšího) světa materiálu, mysli a emocí je tak nesnesitelná, že ego je drceno čím dál víc zcela nově se vyvíjejícím směrem. Teprve teď začínám celistvě vnímat, ale hlavně stále více se přiklánět ke skutečnosti, kterou se prezentuje nejhlubší Podstata. To, co buddhisté nazývají Velkou Matkou, Eckhart Tolle nejhlubším vnitřním klidem a to, co jsem doposud vnímala jako největší zdroj své neidentifikované bolesti – prázdnotu, začínám čím dál víc vnímat jako právě TO, co mě paradoxně nakonec opravdu jako jediné dokáže vysvobodit z bezvýchodného tápání a hledání v temnotě odmítání právě oné Prázdnoty. Jako TO jediné, co je zde stále, věčně, co je "zde se mnou stále, protože právě tohle je mým pravým JÁ, a co mi nikdo jiný nemůže za žádných vnějších okolností vzít ani zničit, pokud takový záměr nepodpořím vlastní myslí.

Začínám být schopná vidět ono NIC jako něco, před čím člověk stále utíká v hrůze ze smrti a její moci vzít mu úplně všechno, ale zároveň na nevědomé úrovni touží tak moc "se odevzdat něčemu, co jej přesahuje a stále objímá", že právě naopak se smrti odevzdá. Bohužel, jen smrti těla. Čímž zabije jediné, co mu mohlo pomoci dosáhnout smrti duševní bolesti. Protože k takovému poznání lze dospět jenom v životě v těle. O TO tady jde: o uvědomění si celistvého prožitku Podstaty, v níž se realizuje jak hmota, tak duch v Jednom.

Absolutně netuším, jestli zde uvedené bude někoho zajímat. Slova jsou tak zásadním způsobem omezeným vyjadřovacím prostředkem, a opět, paradoxně, tak nekonečně tvořivým vlastní představu, že nakonec vše zde napsané může pro každého znamenat úplně něco jiného. Pro jednoho nudné opakování téhož, ovšem pro někoho, kdo "umí číst mezi řádky", protože čte pocitově, zaměřuje se na to, co s ním uvedená slova "dělají" na hlubší úrovni, může znamenat cvrnknutí do něčeho, co je připravené i v něm samotném nastartovat nebo dál prohloubit cítění téhož puzení k uskutečnění vlastního vysvobození z chaosu tohoto světa mysli, emocí a hmoty. Nebo si jenom moc fandím a skutečně neříkám nic pro nikoho přínosného :-D. Naštěstí nikdo není nucen číst, že jo :-).

Po dnešním vhledu jsem si uvědomila, že včera jsem psala slova, která pro mne mají zásadní platnost. Proto je dnes pošlu do světa :-).

11.6.2023

Konečně jsem byla donucena k odvaze konfrontovat se ještě hlouběji s "prokletím" rodů mých předků…

Pokud čekáte nějakou esoterickou senzaci typu hororového příběhu, budu vaše očekávání muset raději hned na začátku zklamat, protože skutečnost je daleko banálnější. Přesto svými důsledky mohutně přesahující nejhorší horory, jaké si můžete představit.

Třetí týden bojuji s nemocí. Zánět horních cest dýchacích postupně přešel v zánět spojivek. Bolest v krku neustálá, hnusná. Ztráta hlasu. Oči po ránu slepené tak, že jsem víčka musela násilím odtrhávat, abych vůbec mohla otevřít oči. Už mě to přestalo bavit! Šla jsem k doktorce. CRP sice nízké, ale přesto příznaky vypovídaly o skryté bakteriální infekci, která se nechtěla vzdát své nadvlády a tělo už nemělo sílu se jí bránit (proto to nízké CRP).

Bylo mi naprosto jasné, co se tu děje: každý zánět v těle představuje boj v duši. Něco je pro mne přespříliš bolestivé "spolknout" (bolest v krku), "na všechno už raději kašlu", "nejsem schopná vyjádřit (ztráta hlasu) hloubku bolesti, kterou v sobě potlačuji", "nic nechci vidět a teď už to i dokonale odmítám vidět".

Boj proti životu na nejhlubší, teď již přes tělo se projevující úrovni, byl završen "porážkou života" – dostala jsem antibiotika. Moderní nepřátelský postoj k životu: co je živé se potírá antibiotiky (anti = proti, bios = život).*

Opět se dostávám k paradoxu života a k věčné polemice, "co je tedy správné" a co by člověk měl nebo neměl dělat v takovém případě. Aby nedošlo k nějakému dezinformačnímu omylu! Otevřeně tady přiznávám, že jsem ve své momentální životní situaci musela zvolit něco, co jakoby odporuje celostní medicíně a všem alternativním léčivým přístupům. Dobrovolně a zcela vědomě jsem zvolila "menší zlo". Protože už nebylo jiného východiska. Někdy to tak prostě je. Na cestě sebepoznání je člověk neustále nucen "nějak se postavit" vůči výzvám, které přicházejí jedna za druhou a jsou čím dál náročnější.

Takže ANO! Všechny lékařské vymoženosti jsou úplně perfektní a byla by šílená nepokora plně nevyužít jejich potenciál k záchraně těla. Na vyšším stupni vývoje vědomí ovšem okamžitě spolu s tím přichází i nutnost uvědomit si výše uvedená fakta. "Něco" ve mně bojuje "proti životu" a já se tak strašně bojím tomu podívat tváří v tvář, že raději volím otevřeně únikovou cestu skrze "boj proti životu" prostřednictvím antibiotik. Když se na celou záležitost totiž podíváme zcela objektivně a nezaujatě, bez hodnocení, co "je správné a dobré" a co je "špatné a zlé", musíme připustit, že ony nakonec i ty streptokoky představují určitou formu života, a proto tady mají svůj význam.

Jejich význam spočívá v mobilizaci obrany. Když nefunguje obrana duchovní, která je vyjádřena vědomím a žitím vnitřního klidu, musí zákonitě nastoupit hrubší kalibr. Bohužel, naprostá většina z nás k němu přistoupí opět zcela nevědomě; nechá si napsat antibiotika, a když zaberou, chápej: zničí přirozený alarm duše v těle, proč bychom se tím zabývali nějak víc, že?

Na cestě k sebepoznání se ale mnohdy nehraje na okamžitá jednoduchá vítězství. I já jsem "věděla", která bije, snažila jsem se vší silou pochopit, co se mi snaží tělo říct, přesto mysl stále vítězila. Tak obrovský strach prožitkově si uvědomit onu strašnou bolest a omyl, ve kterém žiji, ve mně byl…

Ostatně takto laboruji s různými alopatickými vymoženostmi, kterými se snažím udržet vzpírající se mysl v těle už celé roky tím, že beru antidepresiva a příležitostně anxiolytika, protože prostě v dané fázi vývoje nemám sílu zvládnout vše pouze prací s vědomím. Otevřeně se k takovému postupu hlásím a všem, kdo mají tendenci v přesvědčení mysli, že "duchovní" je jedině léčit se výhradně přírodně – protože takto jim to velí jejich názorový obzor, kterému se plně odevzdali a až dogmaticky mu tedy přizvukují, i když jim třeba jejich naprosto vyčerpané tělo říká, že na vítězství takového postupu jejich síla vědomí zatím nestačí, doporučuji, aby se vždy v první řadě snažili vycítit svůj vnitřní hlas. Jedině on jim totiž je schopen naznačit, zda takové "přesvědčení" plyne z objektivní síly jejich vědomí (pak by takový postup byl zcela na místě!), nebo jestli se náhodou nejedná jen o další manipulaci ega: když duchovně, zdravě a přírodně, tak tedy za každou cenu, čert vem, co na to říká tělo…. V takovém případě totiž opět pouze upadáme do osidel vlastních myšlenkových stereotypů, které ovšem s objektivní realitou možností našeho těla vůbec nerezonují.

No jo, no…. Zase jsem se zakecala… Takže zpátky k tématu článku.

Jestliže lidská bytost už v hloubce sebe opravdu je rozhodnutá ke skutečnému objektivnímu poznání pravdy o životě, vždycky je jí "pomoženo" z vyšší moci. Vnější události jejího života se uspořádávají paralelně k obrazu jejího vnitřního vývoje, resp. tak, že se stávají katalyzátorem vnitřních procesů nutnosti uvědomění si i toho, co dosud bylo nepřijatelné, protože se jevilo jako tak silné, že by to ohrožovalo samotnou existenci zdravé psychiky.

V úterý daného týdne jsem tedy začala užívat antibiotika.

V pátek téhož týdne jsem jela na kontrolu ke své psychiatričce.

Po vysoce turbulentních událostech předchozích tří měsíců (interval, v němž jezdím na kontroly) jsem byla pevně rozhodnutá, že musím začít nějak řešit otázku finančního zajištění do budoucnosti.

Vnímavý čtenář teď může říct: "Ha! Tak bacha na ni! Pořád tady propaguje život v přítomném okamžiku, nepřemýšlení o budoucnosti a o tom, jak bude pokračovat její vývoj, protože budoucnost se tvoří na základě vědomí a plně žité přítomnosti, a teď najednou tady začne vykládat, že "musí teď začít řešit otázku budoucího finančního zajištění"?!"

V podstatě je to velmi podobné jako s přístupem k alopatické léčbě a využití všech vymožeností současné vědy v zájmu přežití těla. Přestože bytostně věřím, že veškerá hojnost pochází z vyšší milosti Bytí, nechtěla bych skončit jako ten nešťastný muž, který nepochopil, jak tato vyšší hojnost a spása může fungovat v našem materiálním světě. Vlastně se to svého času říkalo jako vtip. Zajímalo by mě, kolik posluchačů v něm vidělo onu nesmírnou hloubku souvislostí ducha a hmoty...:

Byla velká povodeň. Muž byl uvězněný ve svém domě. Aby přežil, vylezl na střechu a modlil se, aby jej Bůh zachránil. Byl přesvědčen, že tu moc má a plně v ní věřil.

Po nějaké době přiletěl vrtulník, z něj vypadl provazový žebřík a záchranář na něj volá, ať vyleze, že bude zachráněn. Muž ale odpověděl: "Děkuji, ale mě zachrání Bůh."

Tak se to opakovalo ještě dvakrát. Muž vždy odmítl opustit střechu. Voda stále stoupala, až zaplavila i střechu a muž se utopil.

Když přišel k nebeské bráně, byl velmi rozhořčený a cítil se krutě zrazený. Promluvil k Bohu: "Tak moc jsem ti věřil, že mě zachráníš! A tys mě v tom nechal!?!" A Bůh mu odpověděl: "Jaképak nechal?! Copak jsem ti třikrát neposlal vrtulník?"

Cítím, že i když je nutné "čekat" a "nic nedělat", přece jen je potřeba rozlišovat, kdy v onom "nicnedělání a pouhém čekání" je požadováno vnitřním vedením vyhmátnout určité zásadní body "pohybu v nečinnosti", aby došlo k dalšímu uspořádání vnitřních i vnějších předpokladů k uvědomění si hlubších souvislostí vlastního bytí.

Proto jsem u své lékařky otevřela otázku možnosti zažádat o invalidní důchod. V mé situaci, kdy už jedenáctý rok jsem bez jakéhokoliv vnějšího příjmu, protože nejsem ze zdravotních důvodů schopná "normální" práce, manžel za rok jde do starobního důchodu a já jakožto "fiktivní OSVČ" mohu čekat, že budou částky sociálního a zdravotního pojištění (které mi jako všechno ostatní platí manžel) zvednuty značně radikálním způsobem, asi nic jiného právě teď udělat ani nemohu.

Moje doktorka je naprosto skvělá. Zná mě už dlouhé roky a u ní jsem si naprosto jistá (protože to cítím!), že se snaží mi porozumět, jak jen je toho schopná – a na určité hlubší úrovni vnímám, že mi rozumí, i když si plně neuvědomuje veškerý kontext – a chce mi pomoci. Pochopitelně mi řekla, jak se úřední šiml chová. Dokud neexistuje zcela objektivní důkaz o neschopnosti běžného života, nemám nárok. Dosud jsem v nemocnici končila "pouze" z příčin tělesných. Na psychiatrii jsem nikdy hospitalizovaná nebyla. Tudíž stále je zde nevyčerpaná "jedna z možností léčby"…

Zkrátím to. Domluvily jsme se, že na začátku září zavolá do psychiatrické léčebny Šternberk, aby mi tam domluvila hospitalizaci. Bude se jednat o diagnostický pobyt, který má konečně stanovit nějakou diagnózu, protože zatím jsem kvůli zkoušení medikace, jež by nějak zabrala, dostávala nejrůznější nálepky. Od deprese, přes schizofrenii, psychózu a já nevím co ještě. Podotýkám, že vše pouze v zájmu nalezení účinného léku. Všechny mi dělaly jenom zle. Nesnesla jsem žádné jiné, než to, co beru celá léta a co prostě nefunguje tak, jak by se očekávalo. Po pravdě se ani nedivím!!! Vždyť nejsem "nemocná"! Jsem "jen" v psychospirituální vývojové krizi, která trvá už mnoho let.

Takže jsem byla donucená opět překročit Rubikon svého vnitřního strachu. Hospitalizace na psychiatrii. A co víc, v nemocnici, ve které dožil poslední mrzké roky svého života můj otec… Jak symbolické. Cestou k autu jsem to zoufalství bezmoci vyhnout se podobnému osudu obrečela.

Jenže tím zároveň začalo uvolňování sevření ega. Obzvlášť po té, když jsem si najednou vzpomněla na něco z dětství mého bratra… Zůstala jsem jako opařená obrovskou symbolikou toho, co mi vstoupilo do mysli.

Bratr se mi kdysi svěřil se svou zkušeností z mateřské školy.

Celý den si nehrál, protože nechtěl pak uklízet hračky. Učitelka jej přesto na konci dne vyzvala, aby se do této práce zapojil. Cítil se velmi zaskočený, podvedený, zhrzený, prostě vnímal podraz. Argumentoval tím, že on si přece celý den nehrál, tak proč by měl teď uklízet hračka stejně, jako děti, které si hrály?! Nebylo mu to však nic platné. Učitelka trvala na svém. Bylo to pro něj takové příkoří, že si je pamatuje celý život…

Vhled do hloubky této příhody se mi otevíral dva dny.

V sobotu jsem pracovala na opět zcela neznámé energii jakéhosi odporu k životu. Byla jsem již připravená dát do toho všechno. Meditace šla do hloubky a byla velmi silná. Cítila jsem, jak vědomě pouštím energii pozornosti do čehosi hustého, co se jen velmi neochotně rozpouštělo, aby mi to dovolilo pronikat stále intenzivněji dovnitř. Jako obvykle, ten den se "ještě nic zvláštního" nedělo.

V neděli nad ránem jsem ale měla těžké sny. Bloudila jsem, nemohla jsem najít cestu domů. Tyto sny jsou obrovsky frustrující, vyčerpávající a budím se z nich s tíhou na hrudi, bolavými zády, úplně vyčerpaná a v depresi.

Jediná možnost, jak s tímto stavem pracovat, je sednout si a nechat proudit vědomou pozornost do celé těžkosti, dovolit, aby se projevilo vše, co se dere na povrch. Tyto chvíle jsou náročné na morál…. Vědomě se nutíte přijímat nepřijatelné. A ne neradi rádi, ale rádi rádi :-D… Protože jinak to nefunguje.

A začalo to "vylézat jako z chlupaté deky"… Staré známé téma: odpor k životu, touha nebýt, protože být je tak strašně těžké, bolestivé, nepříjemné, náročné a stojí to šílenou energii, protože nelze žít jenom příjemné stránky. Vždycky, ale zásadně vždycky je vše "vyváženo" svým opakem. A ten člověk žít nechce…

Už je vidět, proč mnou tak otřásla bratrova příhoda z mateřské školky? Spíš vlastně emoce zmaru, pokoření a bezmoci, když se snažil zařídit si život tak, aby nemusel snášet i jeho odvrácenou stranu? Raději si nebudu hrát a bavit se, protože když si to dovolím, uvolním se v tom, budu pak "za to" muset ale pracovat způsobem, který mi už tak příjemný není. A potom ta hrůza, že se "odvrácené straně" života stejně nevyhnul…

Uvědomila jsem si mechanismus, který vedl mé předky k sebevraždám v linii otce i matky, k předčasné smrti díky rakovině, celkové paralýze těla a utrpení v rodě matky. Nepřiznaný odpor k určitým energiím života. Jejich potlačování vedlo k jejich projevu "po svém".

Vždycky v každém hlubinném vhledu a prožitku emocí spojených s pochopením souvislostí omylů mysli jsem cítila, že ani "tohle" ještě stále není "to úplné dno", ke kterému se musím propracovat, abych se od něj mohla odrazit. To, co "bylo na onom dně", však bylo tak silné, že mi trvalo více než deset let, abych se k tomu vůbec přiblížila. Vždycky jsem věděla, že si budu muset dovolit přiznat a procítit nejhlubší bolest odloučenosti, odvrženosti, beznaděje a bezmoci, které s sebou nese život v nejhlubší nevědomosti. Takto, slovy vyjádřené, to nezní nijak hrozně. Čím jednodušší slovní vyjádření, tím náročnější a silnější obsah pro prožitek. Ovšem tady jsme opět u něčeho, co musí každý procítit sám, až ve chvíli, kdy je k tomu připraven.

Aby šlo vůbec unést sílu takové bolesti, aby v sobě člověk našel odhodlání si dovolit ji prožít, k tomu je potřeba největší touhy po pravdě, upřímnosti, odevzdanosti a odhodlanosti žít život v jeho celistvosti. Se vším všudy. Aniž by jej jakkoliv chtěl řídit a upravovat tak, aby byl příjemný nebo dokonce i jen snesitelný. Žít v plnosti všeho, co obsahuje. Jedině tehdy máme totiž možnost poznat jeho neuvěřitelnou sílu a necháváme vlastní existenci, aby tak skrze ni mohla být tato síla projevována.

Pokud totiž v dané vývojové fázi nedovolíme, aby se v nás vědomě mohly projevit všechny energie, které tak učinit potřebují, blokujeme tím zároveň to "dobré", co by skrze nás mohlo být uskutečněno. Všechno pouze do výšky toho, co sneseme v jednom pólu projevovaných energií. Jestliže žijeme veskrze úspěšný a příjemný život, je v nás neprojevený silný potenciál opaku. Pokud žijeme velké utrpení, je v nás stejně velká dávka radosti a konstruktivní tvořivosti. Kde je hodně světla, je také hodně temnoty. Kde je hodně temnoty, je také hodně světla. Čím více se snaží projevit jedno, tím více se v určité chvíli bude snažit projevit i to druhé.

Proto je tak obrovsky zásadní poznat co nejširší charakteristiky svých vnitřních sil, dovolit jim, aby vstoupily do vědomí tak, aby byly poznané námi samými, ale aby pokud možno neničily druhé ani nás. Jenže to v nevědomém žití nelze realizovat. Protože o tom vlastně mnohdy ani sami nevíme, lépe řečeno nedovolujeme si uvědomit, že agresivně ničíme sebe nebo druhé.

Jedině vědomým poznáním souvislostí, vyrovnáním obou pólů energií a vystoupením z polarity lze umožnit životu, aby se naše existence, naše tělo a jeho energetický systém staly nástrojem, skrze nějž život prezentuje svou obrovskou sílu v zájmu Celku každého z nás jednotlivě a zároveň všech v Jednom.

Právě tady, na tomto bojovém poli energií máme možnost prokazovat tu úplně nejhlubší lidskou statečnost. Bez ní se totiž na své cestě dál nedostaneme. Tady, v hloubce každého z nás, je kořen všeho počátku a růstu emočního i fyzického utrpení lidstva. Pokud by se totiž takové urputné boje neodehrávaly ve skrytu každého z nás, nemuseli bychom být svědky vlastních bolestí, ale ani válek a ukrutností, které se dějí v celém světě, nemusela by být uznávána jenom statečnost, která je už vidět v našich vnějších činech. Všechen chaos a zmar "ve světě" se děje jenom proto, že odmítáme to stejné uznat v sobě. Nikdy nic nezůstane skryto. Všechno vnitřní se vždy projeví i nějakým způsobem "venku"...

Proto za nejvyšší statečnost považuji právě upřímné prožívání všeho, co přichází jako výzva do našich životů, ať se to zdá jakkoliv k nevydržení. Tělo je slabé a smrtelné. Duch je však nekonečně silný. Aby to člověk ale pocítil na vlastní kůži, musí se k tomu prostřednictvím osobní statečnosti v sobě tvrdě dopracovat. Neexistuje lehká cesta. Kdo stále čeká, protože věří určitému esoterickému blábolení o tom, jak "je to jednoduché" změnit se díky pozitivnímu myšlení, dočká se nejspíše jen vystavení síle pravého opaku. A to i přes to, že do určité doby to "tak může fungovat". Protože i takové období možnosti lhát si do vlastní kapsy má svůj důvod.

Ono v nejvyšší fázi vnímání stejně všechno označování a rozdělování na "jednoduché" a "těžké" nakonec musí odpadnout, protože tyto pojmy spadají do dualitního způsobu žití. Dokud ale nepochopíme a nenaučíme se vědomě nastolovat vnitřní stav vědomí mimo dualitu, i když zatím ji stále žijeme, nemůžeme se dostat k Jednotě Vědomí a trvale v ní být ukotven Vyšším Vědomím. Jenom vědomým, plně pozorným, a proto statečným průchodem zkušeností života v dualitě získáváme celistvé schopnosti a poznání právě o jejím fungování a účelu, kterým není nic jiného, než dovést lidskou bytost zpátky k Jednotě vnímání.

P.S. Těmito plamennými slovy se vždycky snažím povzbudit k další práci samu sebe…. Ještě stále je ve mně strach a odpor. 

* DAHLKE, Rüdiger. Nemoc jako symbol. 1. vyd. Praha: PRAGMA, 2000. 459 s. ISBN 80-7205-615-8, str. 425

                                   Předchozí článek – viz tlačítko        

                                    Následující článek – viz tlačítko       

                                    Vytvořeno službou Webnode        

.