Strach a největší talent

V minulém článku jsem psala o strachu ze smrti ega. Právě před chvílí jsem objevila další konkrétní, nekonečně bolestivý a zásadním způsobem můj osobní život ovlivňující aspekt tohoto jevu. Podle síly emočního prožitku jsem kápla na obrovsky ničivou překážku v ani ne už objevení mého všeobecně (i když stále jen rámcově nekonkrétně) mi známého největšího talentu. Mimochodem, k jeho nalezení jsem byla přivedena v roce 2005 na šamanském semináři, jehož název zněl právě přesně tak: Objevení největšího osobního talentu. Přestože tehdy jsem z té vize byla, jak se říká, "jelen", časem jsem stále víc začínala chápat symbolický význam jak výjevu, který se mi ukázal, tak i další opět vysoce symbolické vize, když mi "bylo v meditaci sděleno", že jako první konkrétní krok k realizaci svého talentu mám po příchodu domů zapálit svíčku. V průběhu poznávání sama sebe mi čím dál víc docházelo i to, že veškeré tehdejší mně nepochopitelné vnitřně vizuální dění bylo součástí začátku výuky v symbolickém zření, ve schopnosti "číst a vidět" symboliku materiálních jevů, které v nejhlubším významu pouze ukazují na spirituální propojení s energetickým děním v nejhlubší Podstatě, v "mechanismu" zrozování realizované skutečnosti v mateřském základu, kdy dynamiku k "dění tvorby" vnáší aktivita "protipólní" mužské energie, a zrcadlení se všeho ve všem.

Je opět velmi těžké slovy "přiblížit strukturu složení" prostředí, protože i pojem "struktura složení" je jenom myšlenkový koncept, skrze který se mysl snaží "představit si" vlastně nepředstavitelné, v němž existujeme jak my, lidé, tak úplně všechno, co existuje. Když tedy mluvím o ženské a mužské energii (o energii jin a jang) a o "mateřském základu", který je nejprvotnější Podstatou - Prostorem, v němž je umožněno veškeré "dění a realizace", rezonuje se mnou přímo bytostně vyjádření, z něhož vycházím a které si dovolím citovat (opakovaně) z knihy Moudré ženy*:

V tibetském buddhismu je za základní podstatu považována energie, kterou nazývají "Velkou matkou", "Jumčhenmo", Matka buddhů", lůno tathágatů" nebo "Pradžňápáramita".

Takto vysvětluje "Velkou matku" Thungpa Rinpočhe:

Při prožívání jevů – ať už slasti či bolesti, zrození nebo smrti, příčetnosti či šílenství, dobrého či špatného – je zapotřebí mít zemitý základ. V buddhistické literatuře se mu říká mateřský princip. Pradžňápáramita (dokonalost hlubokého poznání) je nazývána matkou – družkou všech buddhů. Všeobjímající zemitý základ jako princip kosmické struktury není mužský ani ženský. Dal by se nazývat hermafroditním, ale díky své schopnosti plodnosti či potenciality je považován za ženský.

Starhawk v knize The Spiral Dance (Spirálový tanec) popisuje velmi podobný, ne-li úplně stejný princip:

Počátkem Bohyně je Vše, panna, význam úplný sám v sobě. Ačkoliv se zve Bohyně, mohla by se stejně tak nazývat Bůh – pohlaví dosud nevzniklo… Je však zdůrazněna ženská povaha základu bytí – protože proces stvoření, který má nastat, je proces zrození. Svět se rodí, není stvořen a nevzniká na povel.

"Velká matka" je jiná než křesťanský Bůh, protože nemá v úmyslu stvořit svět a stanovit zákony. Jde o spontánní, nikoliv záměrný proces. Bůh se vyděluje, aby stvořil svět, ale ženství jen spontánně rodí život.*

Přesně, ale absolutně přesně takto "cítím prostor Podstaty a mechanismus tvorby", který v něm spontánně(!!!) probíhá. A životně nutně potřebuji opět splynout s "vůlí mechanismu této Podstaty". Protože jinak v našem světě nedokážu žít. Nerozumím mu, neumím se v něm chovat, protože mi chybí "pevná půda poznání hloubky věčného Života" pod nohama. V "našem" světě je všechno relativní, nestabilní, neustále se proměňující, nejisté a lidé "nerozumí" tomu, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Jsou ve zmatku a chovají se často nevypočitatelně, zákeřně, vypočítavě, zmateně, a proto tvoří neštěstí a bolest.

Většina lidí "našla svou pevnou půdu pod nohama" v silném egu. To znamená v silných přesvědčeních předků, jejich vlastních "fungujících" mechanismů přežití a nacházení určité spokojenosti nebo alespoň přijatelnosti takového způsobu existence. Já však v takovém přístupu cítím nekonečný chaos, neschopnost zorientovat se v tom, co "se po mně chce zvenčí" a jak "to sladit s tím, co cítím v hloubce sebe", protože tyto "dva světy" jsou v mnoha aspektech v přímém rozporu a není možné naplnit hodnoty obou zároveň. Cítím, že neustále musím volit, čemu "dám přednost". Jestli tomu, abych se nějakým společností vyžadovaným způsobem "zalíbila" hodnotám a požadavkům, jež ve své "konečné fázi" velmi často slouží skrytým manipulativním silám, které zneužívají nejmocnější páku k "ochočení" si člověka k obrazu a hlavně prospěchu svému, nebo abych zůstala věrná tomu, co cítím, že po mně chce život sám. Situace je o to horší, sofistikovaně zavádějící a matoucí, neboť lidem je podsouváno, že "vše se děje pro jejich dobro". Za největší průšvih pak považuji fakt, že ono to tak částečně i vypadá, což většině lidem určitým způsobem více či méně vyhovuje. Protože se z takového přístupu po nějaké stránce "mají dobře", nebo si jenom nedovedou představit, že by se "věci mohly mít úplně jinak".

Každopádně pro všechny pak (opět více či méně) platí, že jejich životy – ať už si to uvědomují nebo to raději vehementně popírají - vlastně řídí strach. Strach ze smrti, který je jinak řečeno šíleným strachem ze ztráty lásky, bez níž si neumíme představit možnost vlastního přežití, natož "života věčného", který slibuje Bible, a který koneckonců objektivně JE. (Jenom trochu jinak, než to slovy vyjadřuje křesťanská Bible, resp. než jsou si lidé schopní vyložit její vysoce symbolickou mluvu. A to opět pouze tehdy, kdy text není ovlivněn křesťanskou teologií a církví a jejími "politickými" záměry získat moc nad "obyčejnými" lidmi.)

Tady se konečně dostávám ke své osobní zkušenosti, o níž bych chtěla napsat proto, aby třeba ve výsledku mohla naznačit směr vlastního pátrání po hlubším sebepoznání i těm, kteří budou cítit rezonanci mezi řádky tohoto textu.

Mými největšími učiteli jsou jednak duchovní Mistři, kteří dosáhli osvobození z energií od Celku oddělené mysli, ale snad ještě větší lekce mi dávají lidé nevědomí. Proč? Protože mi jejich manipulativní snahy, kterými se snaží "přivést mě k rozumu", nebo, jak sami říkají, "pomoci mi" dostat se z chaosu vlastní mysli, abych konečně byla schopná žít naplněný a šťastný život a oni z toho měli dobrý pocit, že byli strůjci mého dobra, jenom ještě víc komplikují životní situaci, s níž se pokouším vyrovnat způsobem, který by konečně fungoval.

Jeden takový "samozvaný mentor" mi opakovaně píše, jak špatně se stavím k životu. Zejména se mu nelíbí název mého blogu a vůbec všechny články, obzvlášť ty, v nichž mluvím o "smrti". Prý teď pro mne není vhodné, abych ztrácela čas psaním článků, protože se "mám konečně stát ochotnou být šťastná, což předpokládá rozhodnout se pro lásku, která jako Bůh sídlí v srdci a ne v mysli, ze které pocházejí všechny mé články". Vůbec mu nevadí, že na jeho maily neodpovídám. Posuďte sami, jak asi uvažuje někdo, kdo se sám o své vlastní vůli rozhodl mi napsat a psát opakovaně dosti důrazně znějící doporučení, jak tedy mám konečně(!!!) začít tvořit svůj život konstruktivně, a přitom mi klade na srdce tato slova:

"Je hodně lidí, co vědí (někde si přečetli) že myšlenky tvoří, jinými slovy, je hodně "samotvůrců " a různých jiných "učitelů" po Internetu atd., kteří vám budou radit jak (si) kreativně tvořit, správně myslet, odříkávat různé mantry či jiné pozitivní poučky, co "nám zaručeně zlepší život" a podobně. Není to úplně špatně, člověk obecně má dělat, co miluje a co ho baví a naplňuje, ale konkrétně zasahovat někomu do života a svobod už nemá. Jinak na tomto stavu není nic zvláštního, to jsme po duchovní cestě ještě ani nezačali kráčet, protože pravda je, že tohle je stav, do kterého jsme se tu narodili, a který nakonec máme překonat a úplně odevzdat (ty různé poučky by se často s klidem daly zasadit do kategorie "magie", a magii Bůh nemá moc rád, a často to zavání i zneužíváním a ovlivňováním vůle či víry druhých lidí skrze mysl, a i když tohle některé lidi baví a "milují to", tohle je právě to, co je na tom špatně nejvíc - tedy zasahování do svobody a vývoje jiným lidem. Proto to nemáme dělat, snad s výjimkou žádosti o pomoc)."

Konec citace.

Přesto jsem tomuto člověku a jeho nevědomosti svým způsobem vděčná. Nikdy k nám totiž nepřichází někdo, kdo pro nás nemá zásadní sdělení o něčem, co sami "děláme špatně", o co si neustále dokola rozbíjíme ústa. Akorát musíme chtít odhalit to skutečně přínosné, protože v absolutní většině nás takové nevyžádané rady jenom naštvou. Obzvlášť, když z nich přímo sálá pouze snaha o osobně zkreslenou myšlenkovou manipulaci "ve vyšší snaze o dobro druhého".

Když mi přišel už třetí mail, v němž dotyčný píše následující:

"Mysl je nepřítel, pracuje proti nám, a píšu naposledy, že teď je ideální čas přestat psát články a začít to dělat, učit se být v přítomném okamžiku, pokud chcete skutečně duchovně růst.

Ty články co píšete, jsou všechny z mysli, a tam posvátná přítomnost není, mysl vždycky tahá člověka "po všech čertech" po úplně zbytečných kolečkách toho samého znovu a znovu. Mysl musí utichnout. Umírání si odpusťte, mysl je ten zabiják, když jste přítomná, jste v Posvátné Přítomnosti Boha, a ten nezabíjí, ten nás všechny miluje. Dělejte to a povede Vás (a časem to umírání ráda škrtnete), a na strach (a hněv atd.) se vykašlete, to je to, co lásku neživí.",

uvědomila jsem si, o čem to celé pro mě je: jde o zrcadlení mé vlastní narcistické mysli, která se mě mermomocí snaží dostat pod svou kontrolu, odklonit mou pozornost od podstatného, a hlavně – odráží plnou silou můj vlastní strach ze smrti určitého myšlenkového přesvědčení. Proč by mi někdo opakovaně psal tak vehementní výhrady vůči tomu, že "propaguji smrt a umírání", kdyby se právě této energie sám tak nebál? Dokonce až tak, že mi chce zabránit, abych svobodně vyjadřovala své cítění, prožitky a zkušenost, která může být naopak prospěšná ostatním tápajícím, jež se, stejně jako já, snaží zorientovat v plnosti Skutečnosti a přijmout ji opravdu stoprocentně se vším všudy. Tedy i s umíráním a smrtí, neštěstím a bolestí cesty, na níž jsme nuceni rozloučit se s "láskou", kterou jsme považovali za středobod svého života v tomto těle, protože začínáme stále víc chápat, v čem tkví podstata skutečné nejhlubší lásky v srdci – v duši.

Stále víc jsem nucena si uvědomovat, jak jsem se celý život odmítala vzdát své "dětsky nedospělé lásky", protože jsem si ji pro bolestivost takového celistvě vědomého prožitku odmítala přiznat naplno. Joooo…. Samozřejmě, že jsem o ní "věděla" mentálně! Od dob, kdy jsem se začala zajímat o fenomenologický proces rodinných konstelací, mi bylo jasné, že "přesně v tomhle jedu na plné pecky": spoutává mě "věrnost" k hodnotám rodů mých předků, mých rodičů, a hlavně – jsem ochotná obětovat samu sebe, svoje životní priority a nejvyšší úkol jenom pro to, abych ty jejich hodnoty nezklamala, aby se na mě nezlobili, že jsem je zradila, opustila.

Už včera jsem si uvědomila, že veškerá moje celoživotní šílená úzkost a strach ze všeho, co se zrovna namanulo jako vhodné pro její realizaci, vlastně pramení z citlivosti, s níž jsem jako dítě vnímala neskutečné úzkosti a strachy mých rodičů. Ztotožnila jsem se s faktem, že "takto se žije", toto je norma chování a prožívání: neustálý strach vyplývající z osudů předků i samotných rodičů. Jak už jsem mnohokrát psala, mnozí si raději vzali život dobrovolně, než aby svému strachu čelili.

Proč? Protože je "normální", že člověk neví, jak tak silnou emoci unést. Vyhýbá se jí, odmítá si vůbec přiznat, že se bojí. Má strach ze samotného strachu. Co kdyby jej neunesl? Takových, co propadli obrovské hrůze, měli z toho posttraumatický syndrom, zničený další život, nebo dokonce zešíleli, či rovnou skočili z mostu je celkem hodně... Jak se s takovou energií dá vyrovnat? Jde to vůbec???

A má svým způsobem pravdu! Další úskok mysli…

Nic totiž nezabíjí tak dokonale spolehlivým způsobem, jako strach. Neviditelný stoprocentní zabiják. Nemusí se vám dít vůbec nic strašného navenek. Přesto můžete onemocnět na těle i na duši, až pak následkem toho zemřít, pokud žijete pod vlivem neustálé, mnohdy o to víc potlačované úzkosti. Je to tak nenápadný druh trýzně, že mě napadá jediné přirovnání v oblasti fyzické tortury: čínské vodní mučení. Nebudu se tady rozepisovat o podrobnostech, pod článkem najdete odkaz**, nebo si můžete desítky jiných článků na toto téma vyhledat sami.

A co je úplně nejhorší, protože právě tohle je příčinou naší "nespokojenosti a pocitu životního nenaplnění, absence smyslu existence"?

Strach je mnohdy také nejspolehlivější antikoncepcí k nalezení a realizaci svého největšího osobního talentu. Právě proto, že naše talenty se svým obsahem mohou výrazně příčit hodnotám, které jsme dosud uznávali jako nepřekročitelné. Jednou takovou hodnotou je láska dítěte k rodičům. Dítěte, které je ve své naivní nedospělosti přesvědčené, že jeho síla lásky je nekonečná. Že síla jeho lásky dokáže změnit nebo alespoň ulehčit osud těch, které miluje ze všech nejvíc… Je ochotné obětovat samo sebe, svůj osobní talent a jedinečný přínos "výměnou" za štěstí a radost rodičů z jeho snahy naplnit jejich představy a sny, které mnohdy oni sami nebyli schopni realizovat.

A přesně to se děje – kéž bych mohla už konečně použít minulý čas – i mně…

Dnes jsem si dovolila další průlom do nesmírné bolesti tohoto uvědomění. Jediné, co mě drží stále v bažině neštěstí, je fakt, že stále ještě nemám dost síly k tomu, abych "opustila" hodnoty společnosti ega a její oddělenosti od vůle Celku, protože takto přece žili a žijí všichni mí nejdražší. Odevzdat se vůli Celku totiž s sebou automaticky nese určitý druh osamocení a přijetí naprosté oddanosti nejistotě. Záměr Existence nám nikdy není odhalen dopředu. Ten se projevuje jedině v přítomném okamžiku a také jedině tehdy máme přístup k síle, díky níž můžeme vše zvládnout.

 A to už vůbec nemluvím o nutnosti srovnat se se vší bolestí minulosti; pochopit, proč se věci děly tak, jak se staly, jaké souvislosti k nim vedly. Bez tohoto celistvého pochopení a prožitkového zpracování síly všech emocí s tím spjatých není šance na "změnu". Dokud se člověk nepostaví všemu (netuším, jestli skutečně všemu nebo stačí jen podstatná, nejzásadnější část – to zní ostatně celkem logicky) již prožitému, ale dosud nepochopenému a potlačenému neštěstí tváří v tvář, bude se motat v začarovaném kruhu "starých zkušenostních myšlenkových vzorců oběti". Nebude "vědět", jak z nich vystoupit. Dokonce si ani nikdy neuvědomí, že z nich vystoupit opravdu lze.

Takže jdu neohroženě, i když stále vystrašeně, pořád dál a buduji tak nezbytnou sílu vědomí, která je nutná k odhodlání opustit ego a vydat se všanc lásce, která jediná je pevnou půdou pod nohama pro duši. Jedině tehdy člověk dokáže přijmout, že zde končí veškerá pevná půda pro tělo – tedy taková, jakou si představoval doposud. Tělo může onemocnět, může zemřít, může čelit různým výzvám a může jim podlehnout. Jediné, co má moc a potenciál nepodlehnout nikdy, je duch – vědomí JÁ, vědomí Celku, jehož jsme nedílnou součástí.

Snad není třeba dál okecávat, proč jsem cítila potřebu tento článek napsat.

Nikdy se nevzdávejte strachu, ať jeho kořen spočívá jakkoliv hluboko. Jeho síla nesahá až na samotné "dno" Podstaty a její "pevné půdy pod nohama". Tam totiž vládne jedině přijetí - láska k úplně všem energiím, kterými Velká matka disponuje. A s touto láskou přichází paradoxně i jistota v nejistotě. Nemůže přijít odnikud jinud, nic většího a hlubšího nejspíš neexistuje, resp. nemáme šanci se "dovědět", jestli je to všechno ještě třeba jinak… :-).

*  ALLIONE, Tsultrim. Moudré ženy. 1.vyd. Praha: One Woman Press, 2015. 359 s. ISBN 978-80-86356-53-2, str. 116 - 121

**

                                   Předchozí článek – viz tlačítko          

                                    Následující článek – viz tlačítko         

                                    Vytvořeno službou Webnode          

.