Všichni kolem mě jsou mrtví strachy. A já vím, že nesmím utéct…
Je to tady. Je dvacet minut po půlnoci. Včera po 21. hodině nastalo peklo.
Situace se zcela zhroutila.
Ukázalo se, že jsem považována za někoho, kdo se straní "obyčejného bytí", což by mi "mohla komunita sdílejících spolupacientů a patřičné terapie pomoci dát do pořádku". Větší nepochopení už snad ani nemůže existovat.
Všichni kolem mě jsou mrtví strachy, že jim zůstanu na krku a oni to neutáhnou.
Co s tím můžu dělat já? Jak se k tomu mám postavit? Momentálně v mém egu doutná pocit zrady ze všech stran tohoto světa. Na druhou stranu ovšem vím, že jde pouze o pocit v egu. Můžu si ale dovolit vystavovat všechny takové hrůze? Můžu si dovolit hodit všechnu zátěž na ně? Alespoň tak to momentálně vidí oni.
NE!!!
Kdybych možná byla silnější, nebyli by nejistí i oni. Kdo ví? Jak mám, do prdele, vědět, co se po mně život momentálně chce???! Mám jít do té nemocnice? Mám to brát jako další zkoušku? Co když ale tam konstatují, že mi "vůbec nic není" a není jediný důvod, pro který bych nemohla jít "normálně makat". Co když přetrpím dva měsíce se zaťatými zuby, kterýmžto pádem stejně všechno bude k ničemu? Co když se tam naopak totálně zhroutím a oni mě narvou prášky, po kterých přestanu cítit úplně všechno, nebo třeba odmítnou vůbec pustit domů?
Momentálně mám pocit, že nemám na výběr. Musím jít "zemřít" do té posrané nemocnice. Nejraději bych to celé skončila teď hned. Ale nemůžu!!!!!!! Nemůžu si už dovolit žádný (!!!) další útěk. Co když mě právě "smrt", na kterou čekám, tzn. ta pozitivní smrt ega nebo alespoň nějaké jeho tvrdošíjné části, čeká právě při pobytu v prostředí, kterého se bojím jako čert kříže? Které vnímám jako pouhý další z nástrojů manipulace, protože tomu, co já potřebuji, tam nikdo nerozumí? Zatím jsem se ještě nesetkala s žádným psychologem ani doktorem, který by mi byl schopen rozumět. Na žádnou Sylvii Brinton Pereru jsem štěstí neměla. Zatím jsem se vždycky setkala jen s šíleným nepochopením, ovšem o to větší snahou "mi pomoct". O to hůř pro mne…
Řekla jsem, že všechno musím vsadit na jednu kartu. Tato situace trvá. Podmínky, které jsem si ale pod tímto pojmem představovala, se radikálně změnily. Onou kartou tedy už není fakt, že se spolehnu na finanční zabezpečení z jakékoliv strany. Musím vsadit všechno na motto "děj se vůle boží". Nemám žaludek na to, abych vystavovala své ideji ostatní, pokud se oni necítí být "silnějšími" v důvěře, že vyšší síla se vždy postará o každého, kdo jí jde vstříc, než já sama. A já na to evidentně zatím nemám… Proto zřejmě budu muset ve čtvrtek potvrdit svůj "zájem" (jež ovšem sama považuji za totální sebevraždu, kterou vlastní rukou spáchat nesmím) o hospitalizaci.
Nesmím o tom teď přemýšlet. Napadaly by mi jenom samé šílené a ukřivděné scénáře. Musím to nechat být a jít s tím, jak se situace bude vyvíjet v daný přítomný okamžik. Takže – opět visím v totálním vzduchoprázdnu a sotva lapám po dechu. Nedá se ale nic dělat. Musím jít dál, ať se děje, co se děje. Stejně bude ve výsledku záležet jedině na mně, jakým způsobem se budu stavět k tomu, co bude následovat. Situace je pro mne den ode dne náročnější (ve smyslu výzev, které přicházejí). A to jsem si myslela, že přece jen nejhorší mám už za sebou...
Předchozí článek – viz tlačítko
Následující článek – viz tlačítko
Vytvořeno službou Webnode
.