Že by blesk místo elektrošoku?

Někdy fakt nevím, co si mám myslet. Protože tohle prostě nevymyslíš :-D.

Včera jsem tu psala (velmi brzy ráno), že už zoufalstvím nevím jak dál, takže jsem ochotná jít i do elektrokonvulzivní terapie. Dříve se tomu říkalo elektrošoky do mozku a celá léčba byla spíš mučením za plného vědomí s mnohdy velmi drsnými následky – svalovými křečemi polámaná žebra například. Dnes už jde o podstatně humánnější metodu, ale stejně…

Téhož dne po desáté hodině v noci se přihnala velká bouřka. Blesky jen lítaly, pršelo, foukalo jako při každé bouřce, jinak nic neobvyklého. Najednou tmu proťal blesk s téměř okamžitou ránou, jako když vám u ucha vystřelí z děla. Nadskočila jsem na židli a málem mi zalehlo v uších. Jiní mi říkali, že si leknutím div necvrnkli do kalhot. Šupa, jakou si snad v životě nepamatuju. Vůbec bych se nedivila, kdyby to praštilo přímo do našeho baráku, protože vyletěly pojistky a odešel nám internet. Ne router v bytě, ten manžel hned restartoval, ale nic. (Přestože zůstal funkční, aspoň že tak. Pozn. doplněná 30.8. - nezůstal funkční, museli jsme koupit nový! ). Vypadá to tedy na odpálený switch umístěný na půdě, který přijímá signál od poskytovatele pro několik účastníků v našem bytovém domě. (Pozn. 30.8. - i anténa na střeše.) Ostatním lidem to zničilo další přijímače v bytech. V našem vchodě známým třeba televizi.

Co však bylo velmi zvláštní, jako by se tím bleskem "vyčistil" nejen vzduch, ale i nějaké energie v nás.

Manžel například řekl, že poslední dny strašně špatně spal, ale tuto noc se vyspal přímo královsky. I já jsem byla překvapená, jak neobvykle dobře proběhla moje noc. Je teda fakt, že pár hodin před onou bouřkou jsem měla velmi zajímavou meditaci. Po několika dnech "mi to zase celkem šlo". Nic hlubokého, spíš jsem byla schopná konečně se zase dostat do klidného pozorování ubíhajících myšlenek a sledovat, co přinášejí. Bylo to velice zajímavé. Konečně jsem nebyla vzteklá, že se nemůžu odpoutat od proudu myšlení, protože mi pod tím přicházel vjem, že to mám nechat. Že mám jen pozorovat, co ty myšlenky přinesou. Nechat jim volnost, protože skutečně jsem přesvědčená čím dál víc o tom, že není účelem mysl zcela umlčet, pokud ještě stále "má a potřebuje cosi sdělit". Mysl je stejnou energií Podstaty jako úplně všechny ostatní a jakmile je násilím stavěna na druhou kolej, není jí věnovaná pozornost, kterou potřebuje, zlobí a vzteká se jako malé dítě. Pochopitelně i v tomto případě je nutné znát míru. Nejde o "zapomenutí se" a aktivní rozvíjení jedné myšlenky od druhé, nýbrž o nezaujaté pozorování, co mysl přináší. Zpočátku je potřeba nechat ji vykecat :-D. Když vidí, že na ni není reagováno, klesne její aktivita do hladiny, v níž se nachází vysoce přínosné vjemy. Člověk si tak má možnost "všimnout" věcí, které dříve nebral na zřetel. Velmi mě to uklidnilo. Cítila jsem, že přece jen snad není všechno ztraceno.

V takovýchto chvílích mi mnohdy přichází poňouknutí, do jaké knížky se mám podívat, protože tam narazím na něco, co mě posune dál, co právě potřebuji jako vzpruhu nebo jako chybějící střípek do mozaiky skládajícího se obrazu.

Bytostně jsem cítila, že jsem vedena ke knize Sestup k bohyni*. Je to už pár let, co jsem ji četla. Pamatuji si jen, že jsem jí byla tak nadšená, že jsem ji doporučila hned oběma svým dcerám a dalším přítelkyním. Dokonce "se mi podařilo" v daném e-shopu z titulu, o který vcelku nikdo ani nezakopl, udělat jednu v té době z nejprodávanějších knih :-D!

Není to zrovna lehké čtení… Je psaná dosti akademickým způsobem, tzn. ne právě srozumitelně a čtivě. Tím spíš, že autorka rozebírá mýtus o Inanně-Ištaře a Ereškigale (je zde spousta složitých jmen, ve kterých se čtenář těžko orientuje). Byl zapsán na hliněné tabulky ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Vypráví o sumerské královně nebe a země a většinou je uváděn pod názvem jako "Sestup Ištary do podsvětí".

Jsem zvyklá nečíst takové texty mentálně. Soustředím se na podprahové vnímání, sleduji, jak se mnou rezonují určitá slovní spojení a fakta. Proto jsem nemusela číst ani moc dlouho. Stačilo mi pár stránek a cítila jsem, že "stačí". Není třeba dál do sebe cpát obsah. Co mi mělo být předáno, bylo. Esence poselství. Zatím jsem ovšem "věděla" jenom tohle. Nic konkrétního. Stejně tak mi ale bylo jasné, že to bohatě stačí, protože jiskra čehosi byla zažehnuta. Teď už je nutné jen čekat, co bude dál.

Dnes dopoledne jsem si opět sedla ke své vnitřní práci. Zpočátku se zase vcelku nic nedělo. Bylo potřeba dostat se do patřičné hladiny vědomí, v níž se mělo něco otevřít.

Pak přišel záblesk vjemu myšlenky spojené s emocí. Vydala jsem se pozorností za ní. Začal se otevírat obrovský vhled provázený ještě větší bolestnou emocí. Otevřela se Pandořina skříňka. Uvědomila jsem si najednou mnoho souvislostí. Když tady napíšu, o co šlo, nepůjde o nic strhujícího pro čtenáře chtivého nějakých mystických tajemství a divů. Vlastně v podstatě tyto skutečnosti nějakým způsobem "tuším", ba dokonce tady o nich i píšu. Jenže zatím to vždy je jako když na začátku člověk čte recept na nějaký pokrm. Ví, co má vzniknout, z čeho se to skládá, dokonce jakým postupem se dopracuje k výsledku, ale jak a jestli se mu vůbec podaří dojít až hotovému jídlu, natož jak to voní, jak to chutná, jaké celkové pocity vyvolává konzumace, to mu zůstává skryto. Teprve až začne vařit, objevuje, že vše nemusí být tak jednoduché a ani zdaleka není jednoznačně dané, co z toho v průběhu jeho kuchařské snahy "vyleze", a o výsledné chuti také ještě neví nic. Ani nejkulinářštější kuchařka neučiní z toho, kdo se poprvé pokusí vyzkoušet její recept, michelinského kuchaře. Všechno je proces, který zraje, utváří se a na výsledek má vliv mnoho průběžných kroků. Stejně jako v průběhu vaření kuchař ochutnává dílčí výsledek a ten dolaďuje k celkové vlastní spokojenosti, tak v průběhu odhalování emočně mentálních souvislostí "příběhu duše" se jedinec stále více ponořuje do detailnějších a hlavně vyzrálejších "chutí" svých emocí i životních motivací a následností dějů. A kdyby jenom "chutí"! Hlavně začíná čím dál více rozumět sám sobě a tomu, co se s ním děje.

Jednoduše řečeno, rozkryly se mi souvislosti mé od narození přetrvávající touhy po smrti těla, po úniku z tohoto světa plného nekonečně bolesti vznikající ze znásilnění myšlenkově emočních energií, z následného strachu a spoutanosti, bezradnosti, zmatenosti, pocitů bezmoci a beznaděje.

Po smrti toužím zřejmě (přesně, jak jsem předpokládala) ze stejných příčin jako můj děda a otec. Usilovně potlačovaná hrůza ze života, který přináší vše výše popsané, u nich vyústila v touhu za každou cenu uniknout. Absolutně netušili ani fakt, že takovou úzkostí trpí, respektive oni samozřejmě věděli, že "mají neustálý strach a cítí totální bezmoc a bezradnost, jak se ho zbavit", ale nedovolili si nikdy připustit "proč?", "odkud ta úzkost vyvěrá", "co je jejím kořenem". Protože pak by spadli do ještě hlubší černé díry hrůzy: "Co s tím mám proboha dělat?", "Vždyť taková darda se vůbec nedá unést!!!". A měli by pravdu… Pokud člověk neví, jakým způsobem je potřeba se k dané záležitosti postavit čelem, síla náhle se vyvalivší dosud nepřiznávané, leč neustále po celé generace se hromadící energie strachu jej zabije, nebo se zblázní (takových případů už bylo vícero; u lidí, kteří přecenili své možnosti a chtěli rychlý postup). Když tedy byli tímto způsobem zahnáni do kouta, viděli jediné východisko, jak "rozhodnout o svém životě vlastní vůlí": volili raději smrt v domnění, že půjde o únik a konečné vysvobození. Otec před svou doživotní hospitalizací na psychiatrii četl knihu Raymonda Moodyho Život po životě, zajímal se o mimozemské civilizace. Byl fascinovaný příběhy lidí, kteří prošli klinickou smrtí a mluvili o světle, klidu a blaženosti, kterou při ní zažívali.

Takové nastavení jsem si tedy "přinesla" v jejich genetickém kódu v těle.

Jenže…

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Mně už nebylo dovoleno takto utéct. Hned při svém příchodu na svět jsem to zkusila. Nejspíš jsem na určité úrovni věděla, že na mne čeká život plný velmi tvrdého rozporu mezi strašným strachem (spíše ve svém původu neidentifikovatelnou úzkostí, která se projikovala do strachu z nejrůznějších "obyčejných" životních situací) a ještě silnějším cítěním čehosi daleko mohutnějšího, důležitějšího, primárnějšího – a hlavně pravdivějšího, a proto úplně diametrálně odlišného od celospolečensky uznávaných hodnot a světového názoru (tím myslím celkového pohledu na život).

Dnes dopoledne jsem procítila hloubku tohoto rozporu a jeho prosycenost nejšílenější bolestí, s níž jsem si nevěděla rady – protože jsem o její existenci vlastně vůbec netušila! Není strašné cokoliv, co se člověku děje, pokud ví, jak se k tomu a hlavně vlastně k čemu(!) má postavit. A to zase ví jedině tehdy, pokud má odvahu a sílu podívat se do hloubky a už je do určité míry schopen začít cítit souvislosti mezi energiemi Celku. Ovšem nejpodstatnější je cítění Základu klidu v hloubce sebe. I když je na počátku jen opravdu vysoce intuitivní, neurčité, nedefinované, JE tam a člověk jej musí začít brát jako jedinou skutečnou možnost vysvobození a řešení všeho, co život přináší. Nejstrašnější je potlačování strachu, protože se bojíme podívat se skutečnosti tváří v tvář. Tato skutečnost se pak stane fantomem, šedou eminencí nevědomí, která nás má dokonale pod svou mocí. Protože jsme ji ale neuznali, nevíme, že to ona nás ovládá, ne naše vědomá přání a touhy přítomnosti. (Tady se uvádí přirovnání k ledovci: jen jedna jeho desetina je viditelná nad hladinou, daleko větší masa ledu zůstává skrytá, a proto nebezpečná v případě srážky s plavidlem). Potlačená skutečnost se v emočních tělech nabaluje jako sněhová koule po celé generace a je předávána dalším pokolením tak dlouho, dokud se nenajde někdo, kdo se odváží postavit se jí čelem, uznat její nezměrnou moc a sílu – protože už si je intuitivně vědom, že je v něm ještě daleko silnější fenomén: vědomé vědomí, základ Bytí, Prvotní podstata, které lidstvo říká Bůh, přičemž obsah tohoto slova naplňuje zcela pokřivenou a opět jen komusi úplně jinému sloužící ideologií.

Uvědomila jsem si, jak nekonečně toužím po "návratu k bohyni", ale také jak příšerně, doslova příšerně se tohoto procesu i samotného návratu bojím. Proč? Protože v sobě cítím bolest všech žen i mužů, kteří se o tento návrat snažili a udělali pro něj všechno, co v dané době bylo možné. Nikdy nebylo nic tak tvrdě potlačováno, jako tyto snahy. Je to naprosto logické. Návrat k bohyni (ať už se uskuteční v ženském nebo mužském těle, tento potenciál máme mimo jakýkoliv gender i sex!**) totiž znamená vnitřní svobodu jednotlivce v rámci jakéhokoliv společenského či politického systému. Někoho takového nelze ničím vystrašit a donutit k poslušnosti, povolnosti a činům, kterými by zrazoval sám Sebe. Všichni, kdo dosáhli popsané vnitřní svobody, už nelpěli na ničem. Neměli co ztratit! Všechno, co potřebovali, měli v Sobě a nikdo jim to za žádných okolností nemohl vzít. Přesně takový vnitřní stav je pro vládnoucí skupiny největším jedem. Proto udělají jakákoliv zvěrstva a násilí, jen aby zabránili každému, kdo se pokusí o "návrat k bohyni". Jsem schopná, když si dovolím se tomu otevřít, procítit tu šílenou hrůzu. Vůbec se nedivím, že tenkrát při mé osobní konfrontaci s "inkvizicí" (rovněž jsem popisovala danou konstelaci zde v jenom článku), padaly obrazy ze stěny. Pojem "inkvizice" totiž ve mně zahrnuje jakoukoliv moc, která se snaží všemi způsoby zabránit "návratu k bohyni". Ať už to bylo ve středověku nebo v novověku, ať šlo o útlak církve, politiky nebo korporátů, stále jde o jednu a tutéž energii "zla", pokud budu chtít použít dualistickou nálepku. A i kdyby nebylo "inkvizice", život je sám o sobě plný nejistoty, utrpení, ztrát, smrti. Ničemu z toho se nelze vyhnout, nijak se ochránit. Život je prostě zároveň fascinující, tvořivý, bohatý, ale i hrůzný, destrukční a frustraci vyvolávající. Vidět plnost i této jeho odvrácené tváře prostě je a vždycky bude děsuplné. Proto o ní lidé nechtějí raději slyšet ani vědět.

Uvědomila jsem si a procítila, že přesně tohle je ona síla, která mi v tarotových kartách neustále říká, že "jedna z mých základních životních energií je blokována strachem a pokud si nedovolím tímto strachem vědomě projít, nikdy nebudu plně živa; můj život bude stále omezenější, menší a zadupanější."

Nepředpokládám, že tímto mám "dořešeno". Proces pokračuje a nedělám si ani iluze, že bude s daným uvědoměním snazší.

Spíš naopak. Tma bývá nejtemnější před úsvitem. Kdo však cítí, že úsvit zde už je a vždycky vlastně byl, i když pod těžkým mrakem temnoty, má šanci vydržet cokoliv.

Kdy jindy ještě bude větší příležitost dokázat sama sobě, že JSEM vnitřně svobodným a silným člověkem, který ví, že nic z podstatného, co má, mu nemůže být nikdy a nikým za žádných okolností odejmuto?

Bohužel, nebezpečí ztráty koncentrace, které by obsahovalo moment, kdy člověk sám dovolí, aby podlehl, aby mu bylo ukradeno i to, co ukradeno ve Skutečnosti být nemůže, je stále aktuální. V naší malé skutečnosti mysli a osobních přesvědčení, o kterých zatím ani netušíme, protože jsme je potlačili do nevědomí a nemáme dost odvahy se jim postavit vědomě, totiž může být ukradeno úplně všechno. I to, co ukrást nelze. Jak jsem se už sama dostatečně na svém vlastním příkladu přesvědčila. A laboruji s tím každý den znovu a znovu, jak je vidět i v textech tohoto blogu.

* PERERA, Sylvia Brinton. Sestup k bohyni: Iniciační cesta žen. 2.vyd. (v Emitos 1.vyd.), Brno: Emitos, 2014. 143 s. ISBN 978-80-87171-39-4

** Sex odkazuje na biologické fyzické rozdíly, zatímco gender je způsob, jakým se lidé identifikují, tzn. zda se cítí být v nitru ženou či mužem.

    Předchozí článek – viz tlačítko               

Následující článek – viz tlačítko  

             Vytvořeno službou Webnode               

.