Že jsem na to kdy přistoupila... ;-(

06.10.2023

Jsem doma.

Dnes návštěva u psychiatričky po návratu z léčebny.

Kdybych bývala byla vytrvala u svého cítění, že hospitalizace bude jenom k horšímu, nemusela bych teď řešit diagnózu, kterou mi přidělili. Jestli jsem o sobě neměla nijak dobré mínění, tak teď abych chodila kanálama. Nejenom že o jakémkoliv stupni invalidního důchodu si podle všeho můžu nechat jen zdát (což ale zase není tak překvapivé zjištění), navíc musím v sobě zpracovat fakt, že jsem byla zařazena mezi vyvrhely společnosti už i s orazítkovaným papírem. Při takové nálepce není divu, že nejsem pro úřady a společnost ani ryba ani rak, ale jen jakýsi obtížný hmyz, který je třeba držet na uzdě a ne ještě podporovat v jeho nerealistických ideách.

V léčebně jsem se seznámila se spoustou naprosto skvělých spolupacientů. Ta harmonie mezi námi a všeobecné soucítění, protože naprosto všichni jsme tam byli cíťové, kteří si se sebou vůbec neví rady a propadají úzkostem, fyzickým potížím nebo závislostem, byla přímo hmatatelná! To je jediné, co mě tam drželo při životě: porozumění, které jsem rozdávala, ale i dostávala. Bohužel, pouze od spolutrpících.

My ženy a citliví muži to máme doslova šílené v této společnosti založené na výkonu, úspěchu a penězích, které lze vydělat jen a jen ve společnosti – tzn. v energiích nejrůzněji komplikovaných vztahů. Plácáme se v neustálých neúspěších a propadech a absolutně nevíme, co si s tím počít.

Magickou mantrou pro odbornou psychiatrickou a psychologickou veřejnost je psychopterapie. Podle toho, jak se o ní mluvilo tam, je to nástroj, který léčí naprosto všechny bolesti duše. Chce to jediné: odborné vedení psychologa.

Uznávám, že celé řadě lidí takto bude moci být a je pomoženo. Jenže, bohužel, je mezi námi řada těch, kteří si až hmatatelně uvědomují, že pouhé mluvení o bolesti, problémech a zoufalství, jak probíhá léčba ve skupinových (ale i individuálních) terapiích pomocí sdílení zkušeností ostatních, mnoho neřeší. Člověk se tam sice vypovídá, ten moment se mu určitým způsobem přece jenom uleví, ale odejde, vrátí se zpátky do svých vlastních energií, a i když mu hlava říká: "Dyťs to slyšela, ne? Druzí jsou na tom ještě hůř než ty, tak si nestěžuj a hleď být normální, pozitivní a výkonná, protože tobě se vlastně nic až tak hrozného neděje?!" nebo "Tak jo, tohle musím ustát i já, když ti ostatní to zvládli!", energie v nevědomí, nánosy sebepochybností a nekonečné emoční bolesti zoufalství, které jsou mnohdy předávané už v genetické paměti z generace na generaci, hlas rozumu nepřeřve. Podle mého vnímání je to stejně marná snaha, jako mluvit s účastníkem postiženým tvrdou událostí nějakého válečného incidentu, násilného činu nebo přírodní katastrofy a říkat mu, že ostatní jsou na tom ještě hůř, tak ať se vzpamatuje, pustí ten zážitek z hlavy a jde uvolněně dál. Síla emocí traumatu (ať už jde o naprosto jakoukoliv událost nebo sled neustále se opakujících manipulací, při nichž je osobnost a její sebepojetí zadupáváno stále hlouběji) není překlenutelná pouhým volním rozhodnutím "já to chci jinak".

Pochopitelně ovšem ale i ono "já to chci jinak", protože takhle už dál nemůžu, je zásadním bodem obratu v léčbě, bez kterého nelze změnit vůbec nic. Otázka však zní, jak docílit toho, aby byla spálena transformována negativní energie hlubinné bolesti v pochopení celistvých souvislostí a ze slabosti a bezmoci (ne-moci) se stala síla?

Tady musím souhlasit s Wilfriedem Nellesem: má-li terapeut klientovi pomoci, musí v první řadě sám mít danou bolest v sobě zpracovanou, prožitou a pochopenou v širších souvislostech života.

"Co udělám s dítětem (ve mně nebo klientem). jehož přání a hluboké touhy zůstávají nenaplněné, které nedostalo od rodičů lásku, něhu nebo pocit bezpečí, které bylo odloženo, bito nebo zneužíváno? Neboť touhy a bolesti potřebného nebo zraněného dítěte v dospělém člověku jsou přece skutečností a součástí reality. Odpověď je velmi jednoduchá: Pomůžeme mu postavit se ke skutečnosti takové, jaká je, a přijmout ji takovou, jaká je.

Není to možné bez bolesti. Největší bolest způsobuje to, že se musíme přizpůsobit. Svůj život (svět) nemáme pod kontrolou (někdy za mnou přicházejí klienti, kteří za svůj problém považují to, že už nemají svůj život pod kontrolou; těm odpovídám: "Nemohu ti pomoci. U mě se naučíš, že už ho nikdy pod kontrolou mít nebudeš."), ale "svět má pod kontrolou nás". Kvůli tomu se stáváme úplně malými a bezmocnými, ale to je správná velikost. Nejbezmocnější jsme, když milujeme. To jsme úplně bezmocní, a proto se lásky bojíme. Jenže bezmocní nejsme pouze, když milujeme, bezmocní jsme stále. Když milujeme (nemyslím tím opojení zamilovanosti), cítíme to nejzřetelněji. Jestliže dokážeme milovat i ve ztrátě a bolesti, tak už nás neděsí ani bezmocnost. Je to však velmi vzdáleno obyčejné lásce, o které je zde řeč. Obyčejná láska je bezbranná a někdy i velmi bolestivá. Plnost pocítíme až tehdy, když se vystavíme bolesti a bezmocdnosti. Začíná to tím, že se souhlasně obrátíme k jednoduchým skutečnostem svého života.

Nejdůležitějším předpokladem pro to, aby se to podařilo, by i sám terapeut zaujímal tento postoj; že i on sám přitakává skutečnosti takové, jaká je; dokonce že ji miluje takovou, jaká je. Potom ho klient do tohoto postoje může následovat a otevřeně se věnovat své vlastní skutečnosti. Jestli to vydrží, to už terapeut nemůže ovlivnit." *

Přesně tady vidím problém pro sebe a svou ochotu nechat se nějakým psychologem vést do hloubky vlastní duše. Ještě jsem nenarazila na nikoho(!), kdo by sám dosahoval potřebné hloubky ve vlastních energiích. Nikdo z psychologů nebo psychiatrů, s nimiž jsem dosud přišla do styku, absolutně nebyl schopen pochopit, a proto vůbec vyslechnout, co mě vlastně trápí. Mám, jako ostatně mnoho žen (jak jsem se přesvědčila v léčebně), šestý smysl, který velmi brzy pozná, komu se lze svěřit, u koho lze najít nejhlubší pochopení, a kdo jede pouze v energiích a problémech ega, které se naučil nějakým způsobem s pacientem rozebírat. Samozřejmě nemohu popřít, že u řady lidí to funguje! Kdyby nefungovalo, nemohli by nějací psychologové a psychoterapie vůbec přežít.

Jenomže bytostně vnímám, že těch, kteří opravdu třeba i na základě práce s celou řadou lidí byli sami ochotni se plně otevřít, rozkrýt před sebou vlastní bezmoc, strach a beznaděj v největší hloubce duše, přiznat si, že vlastně, i když jsou studovaní, sami tady také neví - protože tohle neví nikdo z lidí, lze to jen přijmout jako fakt, ale chtějí se té síle skutečnosti vystavit spolu se svým klientem (tzn. jsou ochotni přiznat před ním, že jsou úplně stejně bezmocnými lidmi jako je on sám) – neboli dostat se za hranice komfortu ega – je žalostně málo.

Ženy to v dosud stále patriarchálně založené společnosti mají ještě těžší…

Viděla jsem to opět v přímém přenosu. Nebylo vůbec možné jakkoli zavést řeč na skutečnou bolest, s níž jsme neustále konfrontovány, protože tito odborníci o existenci takových energií vůbec nechtějí diskutovat. Jejich odpor z nich přímo prýští a nám doslova zavíral ústa. "Nemá to cenu, oni mi stejně nechtějí a vlastně zřejmě vůbec nejsou schopni rozumět a pořád jen dokola melou to své."

Takový přístup člověku bere veškerou důvěru v jakoukoliv možnost odborné pomoci. Jako bychom byli ve svém vztahu terapeut – klient/pacient dvě absolutně se míjející mimoběžky. My o koze, oni o voze. A není možné vysvětlit něco někomu, kdo to ani nechce slyšet, protože naše důvody jsou mimo rámec jejich kodeků. (Tímto "počítačovým" termínem chci říct, že neexistuje prožitková zkušenost, která by danému terapeutovi dovolila dekódovat pocity klienta skrze souvislost s vlastním porozuměním problematice jeho potíží.)

Přesto neustále trvají na nutnosti psychoterapie "po jejich". To by se jeden mohl zbláznit na druhou…

Nicméně, pro mne je třeba i tohle psaní daleko větší terapií, než vysedávání a vylévání si srdíčka o podružnostech (protože kořen zůstává netknutý). Proč? Už jenom proto, že jsem si sama právě při psaní tohoto článku uvědomila, jak zcestné je moje hořekování nad diagnózou, která mi byla přiřčena a která mě hodila zpátky do totální sebedevalvace typu "jsem jenom narušená osobnost, která je společnosti pouze na obtíž a moje psychoterapeutická léčba je nutná právě pro to, abych se mohla zase zpátky zapojit do chodu soukolí, které mě prvotně zničilo". Opět jsem si uvědomila, že cítím, že právě z tohoto nevědomého mechanismu, založeného na moci peněz (protože prý jedině díky nim máme nějakou existenciální perspektivu), musím nutně vybřednout a sama v sobě si celistvě (prožitkově) uvědomit, že všechno (ať už hodnocené jako dobré nebo zlé) je potřeba přijímat a milovat (tedy neodsuzovat to), protože jakmile něco odmítáme, máme v sobě vůči tomu odpor a neustále se tak motáme v začarovaném kruhu připoutanosti právě k tomu.

Jsem bytostně přesvědčená, že ony peníze se mi obloukem vyhýbají právě proto, že stále se něčemu v sobě bráním. Bráním-li se přijetí svých "nedostatků z pohledu většinové společnosti a jejích hodnot", bráním zároveň možnosti realizace mého pravého potenciálu. Energie bolesti z odporu, která je provázena neustálým ponižováním sama sebe ve svých očích a pochybnostmi o vlastní síle a možnostech, nedovolí pustit na své místo energie tvořivosti dle osobitého vnitřního talentu.

Kéž by však takové uvědomění mělo už moc pohnout masou negace skrze hloubku nevědomí… Toto uvědomění musí být neustále posilováno a hlavně realizováno v žití. Nyní ještě pořád v žití skrytém očím veřejnosti, což je dalším kamenem úrazu: taková práce vyžaduje obrovskou energii, vytrvalost a trpělivost, neb síla egoických vzorců myšlení a přesvědčení o sobě se jen tak své moci dobrovolně nevzdává. Tudíž navenek budu dál jen tápajícím zoufalcem, který stále "cosi hledá", ale nic nenalézá. Proces přeměny hlubinné síly ega je pomalý a pozvolný až neviditelný v krátkém časovém horizontu. Jako byste zasadili strom a sedli si k němu, protože chcete pozorovat, jak se z něj stává mohutný velikán.

Že to tak na ostatní působí, mi dal najevo zcela zřetelně onen ošetřovatel, který se mně ve chvílích největší krize zeptal: "Jdete skočit z okna?" Po něm totiž následoval další rýpanec: "Tak co vám, paní Faltýnková, vlastně chybí? Tolik let na tom pracujete a pořád to nevíte?! Chybí vám teda nějaký prášek?" ….

Nepotřebuju prášek ani terapii od nevědomého odborníka (nezaměňovat prosím nevědomost s neznalostí – o rozsahu znalostí teoretického rázu není pochyb, když má ten člověk diplom, že jo). Potřebuji pouze klidný prostor pro svou vnitřní práci, abych našla své jedinečné uplatnění. V tom mě ale společnost nepodpoří. Bez práce, jakou je mi ochotná poskytnout (tzn. místo zatížené velkou fluktuací pro svou náročnost na stres, jiné jsem nikdy v nabídkách práce nenašla), nejsou koláče. Taková je dnešní filozofie existence.

Možná právě tady mám prokázat sílu své důvěry v přesvědčení, že "vesmír/bůh/Bytí se o vás vždycky postará, pokud v to budete věřit bez jakýchkoliv pochybností". Alespoň tak to tvrdí všichni duchovní mistři. Konkrétně jak Eckhart Tolle, tak Marcelka z hor ve svých přednáškách ze své vlastní žité zkušenosti. Zatím tomu tak totiž stále je i u mne.

Jeden zásadní význam tento pobyt pro mne měl. Uvědomila jsem si, že jsem se opět dostala do soukolí, které se snaží napasovat mě zpátky k poslušnosti vůči autoritám, a postavila jsem se v sobě na zadní. Už nikdy nikomu nedovolím, aby mnou jakkoliv manipuloval, byť  by to "myslel se mnou nejlíp, jak umí".

Navíc jsem měla možnost tady (v léčebně) být někomu prospěšná  "po svém" :-). Jeden člověk za mnou přišel, protože u mě byly viděny tarotové karty. Měl velký zájem o výklad. Nakonec se ukázalo, že jsme se dostali ještě mnohem dál, než jen k výkladu karet, který byl mimochodem odpovídající výkladu, jež mu dělala nějaká profesionálka. Obrovskou radost mi udělal sdělením, že jsem mu pomohla posunout se zase o kus dál v porozumění sobě i možnostech dalšího postupu v jeho vlastní vnitřní práci. V té chvíli jsem si řekla, že kdyby kvůli ničemu jinému, tak právě pro tohoto člověka jsem zde měla být.

* NELLES, Wilfried. Rodinné konstelace. 1.vyd.Praha: Alternativa, 2004. 166s. ISBN 80-85993-89-9, str. 126-127


                                          Předchozí článek – viz tlačítko                     

                                 Následující článek – viz tlačítko        


                            Vytvořeno službou Webnode  
















































































.