Životní manifest (zdánlivě) bezmocného člověka
Celý můj život se nese ve znamení osudové rozpolcenosti v prožívání vnější a vnitřní skutečnosti. Zatímco vnější dění provází neustálá, urputná snaha snažit se co nejvíc, abych byla dobrým dítětem, studentem, dospělým člověkem, vnitřní svět jsem po dobu prvních let nechápala. Protože jsem ale zřejmě už tehdy cítila obrovský smutek, který by se bez systematického potlačování ("Už zase máš místo pusy podkovu, koutky dolů! Usmívej se přece!", říkávala mi pořád moje teta. Mimochodem mi to říkala ta "pravá", protože sama měla psychické problémy s úzkostí a depresí. "Slečno, netvařte se tak tragicky! Trochu života do toho umírání!", slýchávala jsem od náhodných cizích kolemjdoucích na ulici.) nedal vydržet, snažila jsem se o to víc.
Je mi 59 let. Vyzkoušela jsem už absolutně všechno, o čem jsem si myslela, že by mi mohlo pomoct vyznat se v sobě, ve svém vztahu k okolí a najít profesní místo ve společnosti, které by mě nezabíjelo, v němž bych viděla smysl života.
Ani už dvaačtyřicetiletý vztah s jedním mužem a třiceti devíti leté manželství, z něhož vzešly dvě krásné, nesmírně schopné a šikovné dcery, mě z toho svrabu nemohly pomoct. Navíc obě dcery "jdou v depresivních šlépějích" své matky a předků z její strany.
Když jsem pochopila, respektive už nic jiného mi nezbývalo, chtěla-li jsem žít dál, že nic ve "vnějším světě" mi smysl života nedává, začala jsem se stále intenzivněji nořit do hloubky nevědomí v naději, že zde se konečně dokážu propojit s tím, co mi tak zoufale chybí a bez čeho jsem úplně mrtvá. Vlastně spíš živoucí mrtvola. (Sestup k bohyni)
Jenže ani po dvaceti čtyřech letech, z toho jedenácti přímo poustevnického usebrání, jsem stále tam, kde jsem byla na začátku. Alespoň tedy co se nalezení "svého místa ve společnosti" týká.
Vždycky bylo mou prioritou být "dobrým člověkem nejen v soukromí, ale být pochopitelně i dobrým občanem. Být užitečná ostatním, platit daně státu a mít z toho všeho dobrý pocit.
Nic z toho se mi však nepovedlo. Ani při nejupřímnější a nejhouževnatější snaze, vytrvalosti a trpělivém čekání na změnu.
Dosáhla jsem jenom toho, že jsem nucená ve čtvrtek nastoupit do blázince v naději, že budu pak moct být prohlášená za invalidního občana, který má tím pádem nárok na důchod... Z pohledu hrdého Berana (astrologicky) i podle osobního cítění ega jde o tu nejhorší životní prohru. Bezmoc, které mě život vystavil, aby mi ukázal svou ničím lidským nepřekonatelnou a nezlomnou vůli Celku, o jehož záměrech nemá člověk ani páru, se zdá být absolutní. Kdo nezažil na vlastní kůži, nemá šanci pochopit a nikdy neuzná, že "jsem opravdu vyčerpala všechny možnosti" a bude skálopevně přesvědčený, že se prostě jenom vymlouvám. Můžu si dovolit to tvrdit. Dokud jsem bojovala s jistotou, že neexistuje prohra, přesně tak jsem hodnotila lidi, kteří si se svým životem nevěděli rady. Takže proč by mě ostatní chtěli, nebo byli vůbec schopni, vidět jinak.
Stále víc se tedy začínám smiřovat (i když to jde velmi, velmi ztuha), že smysl svého osobního života musím vidět úplně jinde, než mainstreamová většina.
Pro mne totiž zřejmě bude nejzásadnější úspěch spočívat v přijetí faktu, že smyslem mého bytí je neustále nacházet vnitřní sílu k důstojnému postoji k té nekončící bolesti z mrtvé prázdnoty v sobě, jíž neustále cítím sama, osamocená v sobě a zároveň vlastně bez Sebe. Paradoxně teprve tím možná dosáhnu určité užitečnosti pro své okolí. Minimálně pro své dcery. A možná dosáhnu i onoho "sestupu k bohyni", s níž se konečně propojím natrvalo.
Ve vnějším vyjádření nesmím dopustit, abych jim byla špatným vzorem v náročném bytí. Ještě důležitější je ovšem vnímání mé vlastní důstojnosti, síly a sebehodnoty. Je na čase začít ji vidět ve faktu, že jsem schopná unést vlastní osud, vůči jehož síle cítím totální bezmoc. Protože jedině zde může být zrozeno skutečné vítězství síly ducha nad vším ostatním.
Ať už tedy můj pobyt v blázinci i jeho výsledek dopadnou jakkoliv, jdu krok za krokem stále dál. I když si připadám jak "ubohá rusalka bledá", kterou každý takový krůček zahlcuje krutou bolestí. Paradoxně, a ostatně tak je to vždycky, i když je provázen aktuálně takovým utrpením, jedině díky faktu, že je vždy vědomě procítěn a sžíravá energie emoční či fyzické bolesti je tak přijata, je jí umožněno býti uznanou, respektovanou a existence stejně hodnou jako kterákoliv jiná energie, může odejít a dát chvíli možnost slunci vykouknout zpoza temného mraku, aby ozářilo jednoduchou, obyčejnou, ale nejnádhernější plnost klidu Bytí. Při té příležitosti mě napadá, že jenom člověk, který je schopen naplno prociťovat temnotu a její bolest, je pak také schopen stejně silně vnímat krásu v té nejbazálnější jednoduchosti, kterou jinak lidé vnímají jako ubíjející nudu. Navíc v této nudě začínají vylézat kostlivci ze skříně...! Proto je nuda tak zatracována, zaháněna, proto se jí normální člověk tak bojí. Samotka a nemožnost něco dělat je odjakživa jedním z těžkých trestů ve všech systémech. Tyto systémy dobře vědí, jak "neposlušné" vrátit tam, kde je lidská touha po moci chce mít, místo toho, aby hledaly důvody, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Největší potíž je ale ve skutečnosti, že systém se může změnit jedině pod vlivem vnitřního uvědomění jednotlivců. A jsme na začátku: měnit může každý pouze a jedině vlastní vnitřní realitu a stav. Až pak, protože na základě toho, se může změnit jakýkoliv společenský systém.
Čím dál víc mám pocit, že možná právě nutnost si toto všechno uvědomit a hlavně začít plně a beze zbytku jakýchkoliv jiných přání a tužeb, které koneckonců evidentně vycházely z představ o životě jiných lidí, žít, je tím pravým smyslem mého bytí. Bez ohledu na vnější výsledky.
Jenom další vývoj událostí mi ukáže, jak dalece jsem schopná dostát vlastní proklamaci. Na druhé straně ale – vždyť ji žiju už tolik desítek let…
Předchozí článek – viz tlačítko
Následující článek – viz tlačítko
Vytvořeno službou Webnode
.