Proč název Vědomě žít a umírat?

Velmi často jsem konfrontována s názorem, že název projektu Vědomě žít a umírat je odstrašující. Když jsem ho například řekla svému manželovi, otřásl se odporem a znechucením. Jedna z mých dcer mi řekla, že "za ni dobrý, protože je to vzhledem ke své děsivosti dobře zapamatovatelné". Na rozdíl od manžela to myslela ovšem pozitivně, protože už i ona VÍ, o čem je řeč.

Hned tady je tedy vidět, jak osobně laděné pojetí obsahu pojmu "umírání" a "smrt" vyvolává rozdílné reakce.

Většina lidí v naší společnosti vnímá pojem "smrt" jako něco definitivního, jako těžkou ztrátu provázenou mučivým smutkem, přičemž navíc ještě každé smrti předchází "umírání", jež je snad ještě hůře vnímáno, protože s sebou velmi často nese obrovskou bolest a utrpení nejen psychické, ale i fyzické. Vždyť i Jiří Wolker ve své básni Umírající napsal:

"Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je,
kdy smysly střelené v letu padají ze všeho, ze všeho,
a v rezavém potrubí těla čas hnije jak pomyje,
by rozložil ruce, oči, nervy a každý sval,
kterým svět v náruč jsi chytal a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám,
umírání se bojím, kde každý je opuštěn, - a já umírám."

A teď přijde nějaká ženská, která si dovoluje smrt a umírání oslavovat jako rovnocennou a stejně hodnotnou skutečnost jako je žití. Asi se zbláznila, ne?!

Věřte mi, že "bláznila jsem" před tím, než jsem byla osudem donucena začít si uvědomovat skutečný a plný obsah těchto dvou pojmů. Do té doby jsem totiž nežila. Resp. "žila jsem" život většiny tzv. normálních lidí, kteří ovšem nejsou šťastni, protože bytostně cítí, že "jim cosi chybí" a za boha nejsou schopni "najít to", co by jejich život naplnilo pocitem smyslu bytí. Vyzkoušela jsem kde co. Od nevědomých a později i vědomých tíhnutí ke smrti těla, až po střídání koníčků a nakonec i několika druhů zaměstnání (po dvacetileté praxi učitelky na ZŠ).

Nic nefungovalo. Po narození druhé dcery, kdy jsem začala zjišťovat, že ani role matky mi "nedává to, co mi tak zoufale chybí", jsem upadla do hluboké, řadu měsíců trvající deprese. Po návštěvě psychiatra, který mé potíže po první a jediné návštěvě označil za pseudopotíže a osobnostní úchylku, jsem skončila v kolapsovém stavu v nemocnici. Od vědomého rozhodnutí k sebevraždě mě nakonec odradil jen fakt, že jsem měla dvě malé dcery, kterým by můj odchod velmi ublížil.

Takto jsem si to tedy zdůvodnila tehdy.

Manžel si se mnou už nevěděl rady. Jeho matka jezdila k léčiteli s vážnými zdravotními potížemi a pochvalovala si jeho působení. Proto mě tam vzal také. Je pravda, že pan Haltmar mě tehdy půl roku dvakrát týdně svýma rukama, z nichž proudila léčivá energie, tahal z nejhoršího. Ze všeho nejvíc mu ale vděčím za to, co mi řekl při první návštěvě: "Milá paní, váš problém je problémem duše a zasahuje těžce i do vašeho těla. V takovém stavu už nelze dlouho žít. Já vám mohu nějakým způsobem snad pomoci s tělem, duše se však léčí někým druhým velmi těžce. Jediným člověkem, který totiž má možnost vyléčit vaši duši, jste pouze vy sama. Já vám k tomu můžu pomoct jenom skrze posílení těla. Duši musíte chtít zachránit v první řadě vy sama."

Dosud nikdy mě žádná slova nezasáhla takovou spasitelskou silou. Uvědomila jsem si zásadní pravdu v jeho prohlášení. Nastartovalo ve mně totiž "beraní" urputnost (jsem ve znamení Berana) přijít na to, "jak ten život teda vlastně vůbec funguje". Zároveň mi něco ve mně říkalo, že přece ksakru není možné, aby život byl tak prázdný, aby tak dokonale postrádal smysl, že lze dospět k závěru, že nemá žádnou cenu tu být.

Navíc bych nebyla v generaci předků první, kdo by utekl před vážností existence a nutností uvědomit si, proč se to všechno děje právě tak a ne jinak. Děda z otcovy strany si prostřelil hlavu svou loveckou puškou. Otec se dvakrát pokusil o sebevraždu, a když jej vždycky v poslední chvíli maminka našla a zavolala pomoc, napotřetí se mu to téměř podařilo "přirozeně", protože mu totálně selhalo srdce. Opět byl zachráněn v poslední chvíli. Jeho utrpení ale neměl být učiněn takový "jednoduchý" konec... Dostal kardiostimulátor a zbytek života strávil v psychiatrické léčebně.

Ve své tehdejší situaci jsem začínala chápat, že smrt těla není řešením. Navíc od dětství jsem měla "hlubší duši a vnímání". Ostatně právě proto, že toto všechno bylo tvrdě potlačeno výchovou v rodině, církví i školským systémem, ocitla jsem se v černé díře bezedné deprese.

Postupně se mi ale moje vnímání začalo vracet - protože jsem se právě díky slovům onoho léčitele rozhodla, že už nikdy neopustím samu sebe, že se vždycky budu řídit vedením svého vnitřního hlasu a půjdu vždy tam, kam mě povede. I za cenu smrtelného strachu, co bude dál. A když říkám smrtelného, vůbec nepřeháním, protože jsem se jednak začala dostávat k situacím, v nichž jsem byla nucena vybrat si mezi životem a smrtí těla, jednak jsem více jak třináct let téměř každý měsíc, někdy i dvakrát upadala do tak těžkých úzkostných záchvatů, že jsem "raději utíkala do mdloby", když pominu infarktové pocity, zvracení, nemožnost chodit, jíst a skoro ani pít, a to dva až čtyři dny.

Poslední takový záchvat jsem měla před vznikem tohoto blogu... Po každém takovém vědomě procítěném prožitku strachu ze smrti se totiž vždy v následujících dnech dostavil hlubší vhled do souvislostí mého vlastního osudu, ale protože nic, co by bylo skutečně "osudem jednotlivce" neexistuje, šlo o další poznávání dynamiky energií působících v rámci Jednoty Celku Bytí.

Pozorný čtenář si teď určitě řekne: "Tak je ta ženská úplně na hlavu? Ona snad ani neví, co vlastně chce, ne?! Napřed tady vykládá, jak "toužila po smrti a uvažovala o sebevraždě", a teď najednou mluví o strachu ze smrti???!!! Dyť si sama odporuje!"

Byla by to pravda, kdybych už nebyla donucena přiznat si plný obsah slova "smrt".

Každá žijící bytost na jakémkoliv stupni vývoje má v sobě zabudovaný pud přežití. Odtud plyne strach ze smrti fyzické schránky. Bez těla už tady není nic. Žádná možnost poznání, růstu, pochopení smyslu existence v dualitní dimenzi Země. Proto má zachování těla prioritu.

Jenže co se stane ve chvíli, kdy člověk jakožto bytost schopná hlubšího uvědomění si spirituálních - posvátných souvislostí ztratí víru a důvěru, že něco takového, jako "hlubší smysl života" existuje? Co když už je tak zavalený utrpením, které nedokáže žádným způsobem zvládat, že strach z další existence převáží nad strachem ze smrti těla? Ba co víc? Co když ve smrti těla vidí poslední naději, jak se dostat "někam jinam", nebo minimálně prostě jenom definitivně zmizet a nemuset trpět v bezvýchodné mizérii vlastní životní situace? Pak je pro něj řešení jasné... Jeho mysl usoudí, že třeba je něco pravdy na církevním Království nebeském, kam se dostaneme jenom po smrti - v pojetí církve pochopitelně až po smrti právě těla, nebo pokud je zaměřený čistě materialisticky, zdrhne od problémů, s nimiž si neví rady, do sféry nebytí. A bude klid.

Jenže ono nic jako "sféra nebytí" neexistuje...

Jestliže je tedy člověk postavený do pro něj zdánlivě bezvýchodné životní situace, má dvě možnosti. V obou ovšem hlavní roli hraje smrt.

Smrt těla je epizodním únikem ze stávající situace. A to ať jde o smrt tzv. předčastnou (z jakékoliv příčiny, od nemoci, úrazu až po sebevraždu), nebo "normální" smrt stářím, které konec konců neujde nikdo z nás.

Při hlubším pohledu ale začneme objevovat nutnost přiznat si, že "smrt" má mnoho podob, respektive že smrtí procházíme vlastně každou vteřinou své existence v těle. Umírá totiž VŠECHNO! A to jenom proto, aby se mohlo NARODIT něco nového, dalšího, čerstvého. Umírá den za dnem, umírají jednotlivé etapy vývoje člověka - z novorozence až po starce, přičemž každá tato etapa s sebou přináší nutnost učení se, přizpůsobení se, vývoje.

Ze všeho nejtěžším strachem (v krajním případě výše popsaných bezvýchodných pocitů) pak nejednou může být ani ne strach ze smrti těla, ale strach z nutnosti změny - smrti zažitého způsobu myšlení...

Přitom jedině tato smrt může přivodit obrození až znovuzrození do úplně jiného, daleko funkčnějšího a naplněnějšího způsobu bytí. Jak je však vidět, člověk má nakonec daleko větší strach právě z tohoto druhu smrti, než ze smrti těla... Proč? O tom v některém článku tohoto blogu.

Aby se jedinec dopracoval k takovému vhledu, potřebuje nějaký nástroj, který mu to umožní. Paradoxně není nic jednoduššího a zároveň odmítanějšího, než tento prostředek, který je ve své podstatě námi samými: je jím VĚDOMÁ POZORNOST, kterou začneme uplatňovat v každičké sekundě své existence, a to bez rozdílu, čemu ji věnujeme. Jestli jde o myšlenky, pocity - emoce, tělo, vědomí samo, a to neustále a bez rozdílu, bez rozlišování na vše "příjemné" a "nepříjemné" s tím spojené.

Pokud ji začneme používat, uvidíme, jak hluboká a vše odhalující, dokonce vše léčící pravda se skrývá za slovy: "Jsem světlo, které léčí všechnu bolest světa." Je k tomu ovšem potřeba pořádná dávka odvahy, trpělivosti, vytrvalosti a vědomí záměru, tzn. co tímto počínáním sledujeme, čeho potřebujeme dosáhnout. Bez těchto atributů nelze uspět. Pochopitelně opět si zde uvedené musí každý přebrat podle svých potřeb, možností a životního úkolu. Někdo bude potřebovat plné nasazení, jinému bude stačit, jen když bude ochotný si všímat, co zažívá nejenom v sobě, ale i ve vztazích s ostatními. Všechno je totiž nakonec jenom JEDNO. Jedno jediné Bytí, které se realizuje v nekonečném množství možností projevů.

Právě o tomto všem bych chtěla psát v následujících článcích tohoto blogu :-).

.