Prolog k blogu

Tento blog slouží čistě jako dokumentární záznam vnitřních procesů člověka, kterým jsem.

Snaží se ukázat zásadní důležitost vědomého pozorování a přijímání všechno, co přichází, přestože jde o záležitosti mučivé, ve svém původu vědomým rozumem nepochopitelné, a proto vyvolávající tísnivou úzkost, jež se projevuje nejen v psychice, ale i přes tělo. 

V žádném případě zde nejde o "podvědomé volání o pomoc", jak by si někdo mohl myslet. V této fázi totiž už žádná vnější pomoc (psychologicky terapeutická nebo psychiatricky medikační) nemá moc jakkoliv daný stav změnit (snad jenom k horšímu). Už totiž bylo vyzkoušeno úplně všechno dostupné a známé... Smrtí těla, která je rozumově známá, prochází nakonec každý sám, osobně. To nemůže zpochybnit nikdo. Proč si tedy myslet, že se "smrtí ega" to může být jinak?! 

Přesto jde o zásadní rozdíl v poznání. Smrt těla s sebou nenese automaticky i smrt ega. Právě naopak! Do smrti těla dokonce mnohdy raději utečeme, protože je jednodušší zabít hmotu. Jemnější energie mysli si "přetáhneme" jako nevyřešenou učební látku do dalšího vtělení, do dalších generací skrze genetickou paměť těl rodičů. Co nechceme řešit my, ať už ze strachu nebo z pohodlnosti, to budou daleko závažněji muset řešit další generace. Vždyť už teď se dívejme na nárůst "nejpodivnějších psychických a osobnostních problémů u dětí a mladých lidí! Starší generace je považují za "výmysly mládeže, která už roupama neví, co vymýšlet, protože jejich předkové museli makat a neměli na takové nesmyslné hnípání se v sobě vůbec čas". Tito lidé vůbec nejsou schopni, a proto ani ochotni si uvědomit, že vědecké a pracovní pokroky předchozích generací přinesly společnosti daleko více "času", neboť odstranily mnoho manuální a časově náročné práce. Jinak řečeno, už nejde převážně o boj o přežití těla. Stále víc se tlačí do popředí nutnost práce na tzv. nadstavbě v lidské bytosti. Tedy o zjišťování hlubší podstaty člověčenství, o nutnost věnovat energii a čas práci na poznávání omylů mysli, které nás vedou do stále temnějších bažin nepochopených souvislostí emocí. Všeho, co generace před námi, ale i my po od nich naučném vzoru, zametaly pod koberec vědomého prožitku, protože měly hrůzu z toho, že je síla emoční bolesti zabije. Vůbec netušili, jak se k ní postavit, aby unést šla. A nejenom aby ji vůbec šlo unést, protože trpět zbytečně je to nejhorší, co člověk může dělat sám sobě! Cílem všeho lidského trápení není schopnost přestát jej, nýbrž schopnost vytěžit z něj poučení, zkušenost neboli celistvé poznání souvislostí ve vztazích energií Bytí. Jedině tehdy se můžeme vědomě vyvarovat opakování stále stejných nevědomých vzorců chování, které ono utrpení způsobují. Tak se navíc dostáváme k vyrovnání protikladných energií v egu a ke stále většímu nadhledu nad životními událostmi.

Ti, kteří pak mají ve svém životním úkolu jít ještě dál, pak (alespoň jak tomu bytostně věřím) už mohou s odhodlaností vzdát se nadvlády ega úplně jen trpělivě a zcela odevzdaně čekat na milost nejvyšší. Nic jiného už udělat nemohou.

   Vytvořeno službou Webnode           

.